Následky nepatřičného sentimentu 1.
Uff. Konečně mám chvilku času to sem dát - jedinečný důkaz faktu, že Lemur stále ještě nepověsil psaní na hřebík. Pořád ještě - byť neumětelsky - hází písmenka na papír a dělá si tak v hlavě místo na věci jiné, mnohem důležitější.
Tahle "Nepolapitelná" záležitost musela být roztržena na dvě části a byla (mimo jiné) inspirována sentimentální historkou jednoho z mých kamarádů. Jo, a také tím, že jsme spolu - v rámci našeho obvyklého "dreamcastového" blbnutí konečně "našli" ideálního Pana Nepolapitelného.:o) Je sladký. Je talentovaný. Tak dobře, JE o tři roky mladší, než současný Šičisaburó, ale...Je líbezný a přesně takový, jakého si ho Lemur představoval. Bude odtajněn před další kapitolou.:o)
( Collapse )
Bylo to rychlé. Stačil se sotva nadechnout – jen strnule stál a s vytřeštěnýma očima zíral, jak se na něj Duch a Temnota řítí. Byl to děsivý pohled. Už jen záblesk ostrých tesáků v uslintaných, dokořán otevřených tlamách by vás donutil stříknout si do prádla.
Bylo to rychlé. Stačil se sotva nadechnout – jen strnule stál a s vytřeštěnýma očima zíral, jak se na něj Duch a Temnota řítí. Byl to děsivý pohled. Už jen záblesk ostrých tesáků v uslintaných, dokořán otevřených tlamách by vás donutil stříknout si do prádla.
„Oh,“ hekl Komoří.
Čtveřice elegantně štíhlých předních tlap ho s gustem povalila na vlhký pažit. Šógun pořád ještě křičel, ale v burácivém jeku obou příšer ho bylo sotva slyšet. Neměl ani špetku autority, to se nezměnilo. Konečně ke Komořímu celý uřícený dosupěl, popadl volný konec vodítka a marně se o totéž pokoušel s dechem.
„Probůh, omlouvám se,“ řekl nešťastně. „Neudržím je, když vidí někoho, koho zbožňují.“
„Bohové…,“ zasténal Komoří a marně se snažil odstrčit dvojici dotírajících čenichů, „Čím jsem si to zasloužil? Fuj! Dolů! Sednout…Hodní pejskové…“
„Ti dva,“ vzdychl Šógun, „jsou jedinečným příkladem postreinkarnačního syndromu. Nejspíš si pořád myslí, že jsou pekinézové.“
Komoří navzdory únavě, nevyspání a (nově) i zničenému saku od Armaniho vyprskl smíchy. I tohle byla jedna z výhod života v drsné Současnosti – teď už se Šógunovým postřehům mohl chechtat nepokrytě. Beze strachu o hlavu. Jestli z Genroku éry něco vážně nepostrádal, byly to všudypřítomné politické intriky a permanentní přetvářka, ačkoli, pokud se pamatoval, právě ty ho tehdy vynesly na samotný vrchol moci. Intriky a vztah s mužem, který mu právě neohrabaně pomáhal vstát.
Komoří se křečovitě usmál a otřel si z ucha velikánský psí slint. Marná snaha – dobrmaní sliny mu pokrývaly celou tvář, včetně značkových brýlí.
„Promiň,“ omluvil se Šógun znovu, „jsi v pořádku?
Rozespalé oči pozorovaly Komořího se skutečným zájmem.
„Ano…myslím, že si na ně začínám zvykat.“
„ Ach, vypadáš vyčerpaně…spíš vůbec?“
Spánek, pomyslel si cynicky Komoří, já věděl, že něco vynechávám…
„Janagisawa-san…,“ povzdechl si Šógun. „Ty už se zase přetěžuješ!“
„Ne. Mám jen nějaké starosti, nic víc. Teď si ale hodlám dopřát pořádnou dovolenou, slibuji.“
„V to doufám!“ pronesl Šógun autoritativně. „A mimochodem, měl by sis vážně někoho najít. Být pořád sám nikomu neprospívá.“
Komoří se kousl do spodního rtu. Na přednášku tohohle typu vážně sílu neměl – dnes ještě méně, než kdy jindy. Přinutil se ke stydlivému úsměvu – vypadal tak dobře, že mu ho Šógun ještě pořád baštil – bylo to mnohem těžší, než dřív.
Před tím, než se na scéně zjevil Pan Nepolapitelný, zničil mu auto, vtrhl do jeho postele a obrátil mu život vzhůru nohama.
„Já vím,“ vzdychl Šógun. „Není to snadné. Tohle je prapodivná doba a…co si budeme povídat – chlapci, jako byl Šičisaburó zkrátka z nebe nepadají.“
V to doufám, bleskla Komořímu hlavou další černohumorná myšlenka. Protože to bych mu to lítání po střechách okamžitě zatrhl.
„Já nevím, dnešní mladíci jsou tak…cyničtí,“ pokračoval zamyšleně Šógun, zatímco pomalu procházeli prosluněným parkem.
Ale nepovídej, podotkl Komořího odporný vnitřní hlas – spíš ze zvyku.
Po cestičce se kolem nich proháněla současná tokijská omladina; teenageři na kolečkových bruslích předváděli kousky tak krkolomné, až se tajil dech a bylo jim úplně jedno, že je právě míjí vtělená historie. Nakonec – Edo, jak ho Komoří se Šógunem znali, bylo dávno mrtvé. Nahrazené tímhle obrovským, adrenalinem poháněným městem, ve kterém na vzpomínky zdánlivě nezbývalo dost prostoru. Samurajská tradice byla ale příliš zakořeněná, než aby zmizela docela…
„Rád jsem tě zase viděl,“ zašeptal Šógun a přitáhl si dvojité vodítko blíž. Psiska se kupodivu nevzpírala.
„Potěšení je na mé straně,“ ujistil ho Komoří. Najednou zoufale zatoužil být doma. Prolistovat pár knih a stará alba; dotýkat se těch několika málo památek na období Genroku, které horko těžko vypátral a draze koupil na nejrůznějších aukcích. Jeho meče. Skříňku ze vzácného dřeva, skrývající jeho vlastní, tři sta let starou kaligrafickou sadu. Jemný rýžový papír.
Luxusní kimona, stejná, jaká oblékal tenkrát, si pochopitelně musel nechat ušít nová…Ach ano. Sentiment je drahá záležitost. Zvlášť pro skutečného znalce.
Komoří si bolestínsky povzdechl a vykročil k parkovišti.
A tehdy, přesně v okamžiku, kdy už už sklouzával přes okraj ledové kry čiré sebelítosti, se ozval zvuk, který alespoň zdánlivě neměl s Genroku érou pranic společného. Komoří se litoval s takovou chutí, že byl na chvíli pevně odhodlán ho ignorovat, ale potom ten telefon přece jenom zvedl.
„To jsem já,“ ujistil ho zbytečně jemný hlásek Pana Nepolapitelného.
Komoří cítil, kterak mu ponožky klesají ke kotníkům.
„Miláčku?“
„Jsem v divadle, právě mi skončila zkouška,“ zapředl Šičisaburó. „Přijedeš pro mě?“
„Jsem v divadle, právě mi skončila zkouška,“ zapředl Šičisaburó. „Přijedeš pro mě?“
„Samozřejmě.“
„Mám pro tebe překvapení.“
„Varuju tě. Jestli to má byť jen vzdáleně něco společného s rituálním sebezraňováním, dostaneš na prdel.“
Bylo báječné slyšet, jak se Pan Nepolapitelný chechtá.
„Neboj. Nejsem takovej vůl. A jizev mám popravdě docela dost.“
„Šičisaburó…myslím, že tě zbožňuju.“
„Hej…jsi v pořádku? Není ti zase zle?“ přestal se Pan Nepolapitelný smát.
Komoří polkl.
„Neboj, miláčku, jsem. Jsem tak v pořádku, jak jen může takový sentimentální pitomec být.“
Na druhé straně ticho.
„Klid,“ zasmál se Komoří. „Skáču do auta a za deset minut jsem u tebe. I já mám pro tebe překvapení. Těšíš se?“
„Jejda. Začínám se bát,“ uchechtl se tichounce Pan Nepolapitelný.
„Začni se těšit,“ zasmál se Komoří. Nasedl do auta.
A stříbrný Lexus s rozdrásaným a teprve nedávno opraveným lakem se pomalu rozjel…
-
-
optimistic
-
