Tags: laura joh rowland

dva

Následky nepatřičného sentimentu 1.


Uff. Konečně mám chvilku času to sem dát - jedinečný důkaz faktu, že Lemur stále ještě nepověsil psaní na hřebík. Pořád ještě - byť neumětelsky - hází písmenka na papír a dělá si tak v hlavě místo na věci jiné, mnohem důležitější.
Tahle "Nepolapitelná" záležitost musela být roztržena na dvě části a byla (mimo jiné) inspirována sentimentální historkou jednoho z mých kamarádů. Jo, a také tím, že jsme spolu - v rámci našeho obvyklého "dreamcastového" blbnutí konečně "našli" ideálního Pana Nepolapitelného.:o) Je sladký. Je talentovaný. Tak dobře, JE o tři roky mladší, než současný Šičisaburó, ale...Je líbezný a přesně takový, jakého si ho Lemur představoval. Bude odtajněn před další kapitolou.:o) 

 
Collapse )


Bylo to rychlé. Stačil se sotva nadechnout – jen strnule stál a s vytřeštěnýma očima zíral, jak se na něj Duch a Temnota řítí. Byl to děsivý pohled. Už jen záblesk ostrých tesáků v uslintaných, dokořán otevřených tlamách by vás donutil stříknout si do prádla.
„Oh,“ hekl Komoří.
Čtveřice elegantně štíhlých předních tlap ho s gustem povalila na vlhký pažit. Šógun pořád ještě křičel, ale v burácivém jeku obou příšer ho bylo sotva slyšet. Neměl ani špetku autority, to se nezměnilo. Konečně ke Komořímu celý uřícený dosupěl, popadl volný konec vodítka a marně se o totéž pokoušel s dechem.
„Probůh, omlouvám se,“ řekl nešťastně. „Neudržím je, když vidí někoho, koho zbožňují.“
„Bohové…,“ zasténal Komoří a marně se snažil odstrčit dvojici dotírajících čenichů, „Čím jsem si to zasloužil? Fuj! Dolů! Sednout…Hodní pejskové…“
„Ti dva,“ vzdychl Šógun, „jsou jedinečným příkladem postreinkarnačního syndromu. Nejspíš si pořád myslí, že jsou pekinézové.“
Komoří navzdory únavě, nevyspání a (nově) i zničenému saku od Armaniho vyprskl smíchy. I tohle byla jedna z výhod života v drsné Současnosti – teď už se Šógunovým postřehům mohl chechtat nepokrytě. Beze strachu o hlavu. Jestli z Genroku éry něco vážně nepostrádal, byly to všudypřítomné politické intriky a permanentní přetvářka, ačkoli, pokud se pamatoval, právě ty ho tehdy vynesly na samotný vrchol moci. Intriky a vztah s mužem, který mu právě neohrabaně pomáhal vstát.
Komoří se křečovitě usmál a otřel si z ucha velikánský psí slint. Marná snaha – dobrmaní sliny mu pokrývaly celou tvář, včetně značkových brýlí.
„Promiň,“ omluvil se Šógun znovu, „jsi v pořádku?
Rozespalé oči pozorovaly Komořího se skutečným zájmem.
„Ano…myslím, že si na ně začínám zvykat.“
„ Ach, vypadáš vyčerpaně…spíš vůbec?“
Spánek, pomyslel si cynicky Komoří, já věděl, že něco vynechávám…
„Janagisawa-san…,“ povzdechl si Šógun. „Ty už se zase přetěžuješ!“
„Ne. Mám jen nějaké starosti, nic víc. Teď si ale hodlám dopřát pořádnou dovolenou, slibuji.“
„V to doufám!“ pronesl Šógun autoritativně. „A mimochodem, měl by sis vážně někoho najít. Být pořád sám nikomu neprospívá.“
Komoří se kousl do spodního rtu. Na přednášku tohohle typu vážně sílu neměl – dnes  ještě méně, než kdy jindy. Přinutil se ke stydlivému úsměvu – vypadal tak dobře, že mu ho Šógun ještě pořád baštil – bylo to mnohem těžší, než dřív.
Před tím, než se na scéně zjevil Pan Nepolapitelný, zničil mu auto, vtrhl do jeho postele a obrátil mu život vzhůru nohama.
„Já vím,“ vzdychl Šógun. „Není to snadné. Tohle je prapodivná doba a…co si budeme povídat – chlapci, jako byl Šičisaburó zkrátka z nebe nepadají.“
V to doufám, bleskla Komořímu hlavou další černohumorná myšlenka. Protože to bych mu to lítání po střechách okamžitě zatrhl.
„Já nevím, dnešní mladíci jsou tak…cyničtí,“ pokračoval zamyšleně Šógun, zatímco pomalu procházeli prosluněným parkem.
Ale nepovídej, podotkl Komořího odporný vnitřní hlas – spíš ze zvyku.
Po cestičce se kolem nich proháněla současná tokijská omladina; teenageři na kolečkových bruslích předváděli kousky tak krkolomné, až se tajil dech a bylo jim úplně jedno, že je právě míjí vtělená historie. Nakonec – Edo, jak ho Komoří se Šógunem znali, bylo dávno mrtvé. Nahrazené tímhle obrovským, adrenalinem poháněným městem, ve kterém na vzpomínky zdánlivě nezbývalo dost prostoru. Samurajská tradice byla ale příliš zakořeněná, než aby zmizela docela…
„Rád jsem tě zase viděl,“ zašeptal Šógun a přitáhl si dvojité vodítko blíž. Psiska se kupodivu nevzpírala.
„Potěšení je na mé straně,“ ujistil ho Komoří. Najednou zoufale zatoužil být doma. Prolistovat pár knih a stará alba; dotýkat se těch několika málo památek na období Genroku, které horko těžko vypátral a draze koupil na nejrůznějších aukcích. Jeho meče. Skříňku ze vzácného dřeva, skrývající jeho vlastní, tři sta let starou kaligrafickou sadu. Jemný rýžový papír.
Luxusní kimona, stejná, jaká oblékal tenkrát, si pochopitelně musel nechat ušít nová…Ach ano. Sentiment je drahá záležitost. Zvlášť pro skutečného znalce.
Komoří si bolestínsky povzdechl a vykročil k parkovišti.
A tehdy, přesně v okamžiku, kdy už už sklouzával přes okraj ledové kry čiré sebelítosti, se ozval zvuk, který alespoň zdánlivě neměl s Genroku érou pranic společného. Komoří se litoval s takovou chutí, že byl na chvíli pevně odhodlán ho ignorovat, ale potom ten telefon přece jenom zvedl.
„To jsem já,“ ujistil ho zbytečně jemný hlásek Pana Nepolapitelného.
Komoří cítil, kterak mu ponožky klesají ke kotníkům.
„Miláčku?“
„Jsem v divadle, právě mi skončila zkouška,“ zapředl Šičisaburó. „Přijedeš pro mě?“
„Samozřejmě.“
„Mám pro tebe překvapení.“
„Varuju tě. Jestli to má byť jen vzdáleně něco společného s rituálním sebezraňováním, dostaneš na prdel.“
Bylo báječné slyšet, jak se Pan Nepolapitelný chechtá.
„Neboj. Nejsem takovej vůl. A jizev mám popravdě docela dost.“
„Šičisaburó…myslím, že tě zbožňuju.“
„Hej…jsi v pořádku? Není ti zase zle?“ přestal se Pan Nepolapitelný smát.
Komoří polkl.
„Neboj, miláčku, jsem. Jsem tak v pořádku, jak jen může takový sentimentální pitomec být.“
Na druhé straně ticho.
„Klid,“ zasmál se Komoří. „Skáču do auta a za deset minut jsem u tebe. I já mám pro tebe překvapení. Těšíš se?“
„Jejda. Začínám se bát,“ uchechtl se tichounce Pan Nepolapitelný.
„Začni se těšit,“ zasmál se Komoří. Nasedl do auta.
A stříbrný Lexus s rozdrásaným a teprve nedávno opraveným lakem se pomalu rozjel…
 
 
                                               Pokračování příště…

 
</div></div>
Aha

Nepolapitelné pokračování...

Uhodli jste. Už zase Vás hodlám trýznit Panem Nepolapitelným...Tentokrát se ovšem zaměříme na postavy zcela jiné. Ano, ty hlavní. Byla o nich zmínka už v předchozím kousku.
Upozornění: I tato povídka patří k těm, za které by mě potenciálně mohl někdo zavraždit. Zarytý fanoušek detektiva, jménem Sano Ičiró, kupříkladu. To, co Lauřinu hrdinskému vyšetřovateli v této povídce provádím, je poněkud...slashovitě zkažené a leckomu by se to mohlo nelíbit. Nemyslím si sice, že sem nahlíží někdo, komu by slashovité míchání postav vadilo...přesto jaksi cítím potřebu na to předem upozornit. Jistě mi rozumíte.
Varování: Krom mírného slashoidního pošimrání také staré dobré kocovinové klišé.
Collapse )
dva

Meče a kimona

Tak jo, máte pravdu. Tenhle kousek "Pana Nepolapitelného" tu měl přistát už někdy před týdnem. Ale....hm, nějak to nešlo a tak to napravuji teprve teď.
Upozornění: Obávám se, že to ocení jen ti, kteří toho od zmíněné autorky četli víc. Aspoň tak tři, čtyři detektivky.
Pro ostatní to budiž pouhá prapodivná "prevítí" historka, v níž se jistá Laura Joh Rowland setkává se svým nejmilejším padouchem osobně. A tahá z něj informace. V rámci prevítích pravidel ji zajímá samozřejmě nejvíc to, kolik se v jeho životě od období Genroku změnilo.
Varování: naprostá absurdita a velmi ležérní nakládání s duchem předlohy. :o)
Věnováno: asperias, která má pro Ctihodného komořího slabost a četla to VŠECHNO. A také Lauře Joh, samozřejmě.

Collapse )

 
dva

Postreinkarnační deprese

Tak to vypadá, že se dnešek ponese výhradně ve znamení dohánění psacích restů... No, vlastně už včerejšek. Včera na Dálnici proběhl slibovaný Večírek na rozloučenou. Tak dobrá, já sem toho pitomého Pana nepolapitelného přece jen dám. I když mám proti němu pořád ještě maličké výhrady. Ale když už nic jiného, stýskalo se mi po něm. Trochu. No tak jo, přiznávám - hodně. Opatrně ho sem položím a odplížím se pryč. :o)
Tedy dobrá, co vás čeká tentokrát? Opět jeden postreinkarnační "masakr", něco kanonického yaoi, malá vzpomínka na Genroku éru a také malý byt v současném Tokiu. Jeden bohatý obchodník a jeden oprsklý devatenáctiletý kluk, pro kterého žádná zeď není dost vysoká a žádný skok dost nebezpečný.
Oba si (v rámci prevítích pravidel) Vzpomínají a pořád si ještě mají co oplácet...

Prohlášení: Ani jedna ze zmíněných postav mi nepatří. Původně jim vdechla život Laura Joh Rowland. Učinila tak v sérii "samurajských" detektivek z Japonska sedmnáctého století.
Prohlášení 2.: Kamarád Pana Nepolapitelného, mladý japonský dabér, má skutečný předobraz. Nejdřív mi jeho pisklavý hlásek - jako spoustě dalších lidí - šel v anime a v BL dramatech šíleně na nervy. Pak jsem si zvykla. Dnes...dnes ho mám docela ráda. Takže, Junie - dodatečný blahopřejík k vítězství v loňských Seiyuu Awards a uctivý profesionální smekajík.
Varování: Ehm, yaoi, samozřejmě.:o) Taky nepříliš pěkné zacházení s jistým padouchem. 15+

Collapse )



 
Aha

A ještě jeden kousek...

Než se tu objeví stoprvní kapitola IDLM a HLAVNĚ - než bude definitivně dokončen nový Prevít, chci se postarat, aby tu bylo alespoň něco ke čtení. (Všimli jste si? Nenapsala jsem něco ROZUMNÉHO ke čtení...:o))
Shrnutí: Další yaoi blbůstka o Panu Nepolapitelném, navazuje na předchozí počin, jen má o něco nižší rating. Vlastně je to skoro neškodné. Bezmála neškodnější, než předloha samotná.


Collapse )
dva

Slíbený starší kousek

Tak dobře, tady ho máte. První z (doposud pouze mailmo distribuovaných) "Nepolapitelných" ff. Pro osoby neznalé a náhodně nahlížející by možná bylo dobré připodotknout, že se jedná o fanfiction podivnou, "prevítího" schématu užívající (prevítím schématem je tu míněno to, když si očividně zešílevší autor drze zapůjčí historické postavy a nelítostně je v příběhu šoupne do současnosti, přičemž se ovšem snaží víceméně zachovat jejich vlastnosti...Stejně jako v Návratu krásného prevíta.).
Také se možná sluší prozradit, že tato ff (a hlavně pár v ní zmiňovaný) vychází především z knihy Tetovaná kokubína od Laury joh Rowland. Pro ty z vás, kteří ji nečetli - jedná se o součást detektivní série, která se odehrává v Japonsku v období Genroku (1688 - 1704). Hlavním hrdinou je samurajský vyšetřovatel Sano Ičiró (a jeho žena Reiko, která je všechno, jen ne poslušná japonská manželka...:o). Hrdina TÉTO ff je ve zmíněné samurajské sérii naopak hlavním záporákem. S líbeznou tvářičkou, dokonalou schopností manipulace a s prsty ve vysoké politice je Ctihodný komoří Janagisawa někým, koho Sano každopádně nemůže jen tak ignorovat. Prostě - záporák, jak má být.  Má trauma z dětství a je zlý, zlý, zlý. Ale má i překvapivé slabůstky. Šičisaburó, mladičký a zatraceně talentovaný herec, byl jednou z nich. Jejich vztah dopadl tak, jak dopadnout musel. Špatně. Pro Šičisaburóa, samozřejmě.
A tak vznikl "můj" Pan Nepolapitelný. Je mladý, drzý a díky svému hereckému talentu (a lásce k Le Parkouru) se dostane naprosto kamkoli. Na svou existenci v období Genroku si Vzpomíná. A má vcelku oprávněný pocit, že by milému komořímu měl některé věci patřičně vrátit...
Poprvé to udělal v tomhle příběhu. Pak přišlo pokračování. Tohle je technicky vzato třetí kousek. Nechte si chutnat.
Snad jen...Nezbytné upozornění: Ani Šičisaburó, ani Janagisawa Yoshiyasu mi (ani v reinkarnované verzi) nepatří. V tomhle má prsty Laura Joh Rowland. Ani slovo nebylo naklepáno za účelem zisku.
Varování: Stupidní humor a naprostá neúcta k předloze.
Varování 2.: Yaoi. Dokonce (skoro) non-con. Z čehož plyne: 17+.

Collapse )