aliceingarden (aliceingarden) wrote,
aliceingarden
aliceingarden

Vzpomínka


Tedy, abyste věděli, za tohle já nemůžu! :D Tohle si přála Kočka! (Dobře, já VÍM, že mě to neomlouvá. Ani trochu.)
Ach ano, ten prequel. K
tomuhle.  Než vytasíš nějakou zbraň, milý čtenáři, pomni, že jsem jen lemur... A tahle záležitost že mě stála takořka probdělou noc a šestkrát otočené album Midge Ure. (Ehm, ne, skutečně nechtějte vědět.) Proklatá hormonální nerovnováha. A teď nějaké důležité informace:
Samosebou JE to slash - jak jinak - ale myslím, že to "meziřádkové" předsevzetí se mi podařilo dodržet, takže i nadále držíme rating na něžných 15ti plus. 
Samosebou je to také klišé. Klišíčko. A vzpomínky a divná přirovnání, která - doufám- zafungují tak, jak zafungovat mají. (Jo. Uhodli jste. Bojím se.)
Samosebou je to Sherlock (BBC), takže všechna práva, prachy a nehynoucí láska fanoušků patří výhradně
Moffymu s Markem. Btw. - miluju vás, kluci. A chci umět psát takové scénáře. (Sakra už...)
A ještě jedno důležité ujištění: pak už je opravdu nechám na pokoji. Nebo přinejmenším přiložím ke každému podobnému kousku minimálně jednoho Prevíta. (Dálnici. IDLM. Cokoli si jen budete přát...:D) Ok. Jako vždy... příjemné počtení.

                                                                     ------------------------------
 

 

Stál jsem úplně na kraji. Dlouhé, chladem promodralé palce mírně přesahovaly oprýskaný okraj prkna a chvěly se. Hlubina pode mnou byla taky modrá. A nezměrná. Ten pohled předčil veškerá očekávání. Protože, víte – zdola to nikdy nevypadá tak děsivě. Dokonce ani když se chytnete špryclí červeného žebříku a konečně se odhodláte vylézt nahoru. Ne. Všechna závrať a obavy se totiž projeví až PAK. Ve chvíli, kdy vkročíte na tu úzkou pružící věc a kouknete se dolů. V tu chvíli vám totiž dojde, že TEĎ už není návratu. Teď už to uděláte.


 

Pitomá náhoda. Klopýtnutí na schodech. Ještě pořád jsme měli v hlavě, ovšem jistou – a to nezanedbatelnou – roli v tom nejspíš hrála i pouhá euforie z přežití. Ten pocit, kterej lidi nutí dělat voloviny. Skákat s padákem. Vrhat se na gumě z útesu. Poslat do hajzlu předsudky a zažitou sexuální orientaci a políbit spolužáka... Nesmějte se, tohleto se totiž stává, víte? Alespoň MNĚ se to kdysi... Ehm, dobře, tohle snad netřeba rozebírat. Ale ať si Sherlock říká co chce – já s tou jeho praštěnou teorií rozhodně nesouhlasím. Já tedy ne. Pokud jsem totiž na těch schodech na něco myslel, bylo to tohle:


 

Modrá hladina. Pach chlóru. Strach. Mírný adrenalinový rauš a zběsilá radost, to ano, ale hlavně strach. Srdce až v krku, protože tak nějak podvědomě tušíte, co se stane, až se vaše rozklepaný tělo prořítí vzduchem. Náraz na hladinu z deseti metrů totiž bolí. I když víte jak na to. I když se vlastně těšíte.


 

Podvědomé opojení budoucím pádem. Lepší než jakákoli droga. V předsíni byla strašná tma, takže jsem namísto tápání raději nahmatal schod nad sebou a posadil se. Těžko říct, jak se právě cítil on, ale já vcelku zřetelně vnímal, jak mi všechen ten gin stoupá do hlavy a radostně učí mé mozkové synapse stepovat. Informace, které jsem díky tomu dostával, byly více než matoucí.

„Johne?“

Znělo to blízko, podezřele blízko. Moje ruka zašátrala v temnotě před sebou, nahmatala látku jeho košile. Klečel mi mezi koleny, což mě přimělo položit pitomou otázku:

„Hele, jak je možný, že se pořád dostáváme do takhle... dvojznačnejch situací?“

„To nevím. Záměr? Ale počkej... jakže tomu říkají lidi, co nepatří mezi asociály? Svádění?“

„Jo, asi jo...“

Dvojí opilecký smích. Ne, vážně bychom neměli takhle slavit. Co na tom, že tentokrát k tomu byl skutečný důvod?

„Stupidní.“

„To každopádně. Proč mi to připadá jako... dobrý nápad?“

„Oh,“ udělal. Chvíli bylo ticho. Trochu znepokojivé, vzhledem k tomu, kde se momentálně nacházela moje ruka. Z nějakého pošetilého důvodu jsem teď potřeboval cítit, jak dýchá. Moje prsty, svírající ve tmě látku jeho košile, se pomalu, jakoby samy od sebe, rozevřely a přitiskly. Další překvapivé zjištění – kůže pod tenkým černým plátnem sálala. Srdce mu tlouklo jako zběsilé. Myslím, že v tu chvíli mi to došlo. Dotýkat se té křehké klíční kosti bylo v mnoha směrech podobné, jako stát na můstku a poprvé se kouknout dolů. Děsivé. Napínavé. Dokonce i ve stavu ginové analgezie velmi intenzivní. Jako vědomí, že teď už necouvnete. Velmi brzy se pořítíte dolů...

„Dobrá,“ zamumlal a učinil neohrabaný pokus uvelebit se na podlaze pohodlněji. „Mám takovou teorii. Chceš ji slyšet?“

„Mám snad na vybranou?“

Naklonil se, opřel se mi čelem o rameno a potichu se zasmál. Nevím, kolik toho vypil, ale zcela očividně netušil, co se mnou jeho blízkost tentokrát dělá. Je ovšem neuvěřitelné, jak moc za vás v některých chvílích rozhodují instinkty. Když jsem ho objal, přisunul se na podlaze blíž. Slyšel jsem, jak zatajil dech, když mu moje roztřesené prsty pomalu sjely po lopatkách.

„Na vejšce, nebo... Ach, už vím. Bylo to v Barts, že ano?“

„Ehm... co myslíš?“ znejistěl jsem.

Cítil jsem, jak se jeho záda uvolňují. Ta moje pro změnu začínala trnout.

„Ten muž. Někdo, kdo z tebe udělal Pana Tolerantního. Spolužák. Ne, myslím, že nešlo o nic vážného, nejspíš jen o... kolejní muchlování. Nic víc. Jen experiment. Kapku nudné. Ale očividně se ti to líbilo.“
„Jak tohle víš?“

O tvář se mi otřely vlasy.

„NEZAPOMNĚL jsi,“ konstatoval tiše. Znělo by to skoro lhostejně – další odhalená pointa, nic důležitého – jenže to by ten tón nesměl tolik kontrastovat s tím, co právě dělal. Ruce, křečovitě sevřené na mých kolenou. Zastřízliva bych tohle slovo nikdy nepoužil, ale k tomu, co můj geniální, byť šílený přítel právě dělal, se opravdu nejlíp hodí výraz lísání. Přitiskl se blíž. Jeho tvář se jemně otřela o mou. Dýchl mi do ucha. Takhle to někdy dělají kočky, když si vynucují pozornost – doopravdy už chybělo jen to předení. Ta hloupá asociace mě pobavila tolik, že mi na okamžik úplně přestala vadit jeho indiskrétnost. Byl jsem zvědavý – to jediné ze všech protichůdných pocitů zbylo.

„A?“

„A proto ti to teď připadá jako dobrý nápad. I když není.“
„Ne, není, viď?“

„Byla by to pitomost.“

„To rozhodně.“

„Škoda.“


 

Pak už to zkrátka uděláte. Protože každý ví, že otočit se a slézt po tom červeném žebříku zase dolů není nic jiného, než absolutní srabáctví. Takže zadržíte dech, napnete tělo a uděláte ten poslední malý krůček do prázdnoty pod sebou. Skočíte.


 

Kdyby teď temnota dokázala vydat nějaký zvuk, patrně by se nezmohla na nic jiného, než na:

„?“

Najít jeho rty bylo ostudně snadné. Není zvláštní, co se v podobných okamžicích děje s časem? Tedy, je mi jasné, že kdyby nás v tu chvíli někdo pozoroval, musel by mít pocit, že sleduje grotesku. Ne, vážně – muselo to být dokonalé. Nic tomu nechybělo. Svetr, stažený z mého těla jaksi mimoděk, když se Sherlock zvedal na nohy. Poloslepé klopýtání do schodů. Kácení lamp a stojanů na deštníky.

Samozřejmě. Nemýlil se ani tentokrát. Já si vzpomínal. Dokonce jsem věděl, kdo konkrétně to tehdy byl.

Nezměnil se ani ten pocit. Ústa znecitlivělá alkoholem. Nával adrenalinu. Stav před tím posledním krokem do prázdna. Protože pád sice může být hrůzostrašně krásný, ale náraz do hladiny docela bolí. Morální kocovina taky. Jenže víte co? V tu chvíli jsem na to nemyslel. Nešlo to. Bylo TAK lákavé zavřít oči a nechat ho, ať dá všem těm pitomým dvojsmyslným narážkám patřičný význam. Dostat se TAKHLE blízko... Dost blízko na to, abych konečně zjistil, jak moc jsem to ve skutečnosti chtěl

Na tuhle noc mi příliš vzpomínek nezbyde. Už když jsem líbal ta kostnatá ramena a v hrůze zavíral oči, mi ale bylo jasné, že i ty útržky budou stát za to. Na poslední chvíli mi stiskl zápěstí a s pusou na mém krku cosi zamumal. Možná jsem cvok, ale znělo to trochu jako: „K čertu s kánonem.“ Mohl říct cokoli – nebyl by v tom žádný rozdíl, protože já se jen zachechtal. Nebylo návratu. Už dávno jsem se totiž odrazil a moje tělo se kvapem řítilo dolů.


                                                                                  -----
 

 


Tags: bbc sherlock, hormonální nerovnováha, slash, stupidní humor
Subscribe

  • Post a new comment

    Error

    default userpic

    Your reply will be screened

    Your IP address will be recorded 

    When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
    You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.
  • 13 comments