aliceingarden (aliceingarden) wrote,
aliceingarden
aliceingarden

Otázka


Tak schválně - co všechno se dá dělat skoro ve dvě ráno? Ehm, dobře, tak jinak - co všechno se dá dělat, když nemůžete spát, milovaná bytost je daleko, máte na břiše notebook a ve sluchátkách hlas jednoho pozoruhodného mladého angličana?
Jo, správně, uhodli jste - dají se páchat strašné, strašlivé věci. Dá se improvizovat. Skládat jedno písmenko k jinému písmenku, páchat násilí na libovolné předloze a pak se za to třeba nechat sprdnout potenciálním čtenářem. Ach ano. Právě to dělám. Ale víte co? V tomhle jsem (skoro) nevinně. Za tohle může Steve Moffat a Mark Gatiss a jejich zatracené slashové "nápovědy".  A Ben s Martinem, obviously. Protože - praštěná verze nebo ne - byli zatraceně skvělí. Alespoň já je miluju.
Ok. Tady ji máte. Jednu kýčovitou, post-slashovou a maximálně poťouchlou jednohubku.

Nutné ujištění
: ne, ani jedna z postav mi samosebou nepatří. Krom Arthura Conana Doylea si na ně - tedy přinejmenším na tuhle verzi - dělají nárok výše zmiňovaní. Z naklepaných písmenek pochopitelně nemám ani šušeň. Technicky vzato - kvůli šušním to nedělám. Prostě nemůžu spát. To je vše. Příjemnou zábavu. Ou - jen pro jistotu: i TOHLE je jen vtip. Díky za pozornost.

 

 

Je to TAK prosté. Někdy nemusíte ani otevírat oči. Stačí dobrý sluch a trocha citu pro interpretaci jemných detailů. Trocha představivosti, a hned víte, která bije. Nejdřív to skřípnutí – malý kamínek pod podrážkou pohodlných bot na milosrdně nízkém klínku. Nemusíte vyhlížet ven z okna, abyste ji viděli – drobná postarší dáma stojí na prahu a šátrá ve strašlivé kabelce. Pak najde, co hledala. Cvak, skříp... takhle odemyká jen jeden jediný člověk kterého znám. Za chviličku vejde do předsíně, uvidí ten nepořádek, vyjde schody, otevře tyhle dveře a... ehm, bude mít o něco veselejší den, řekněme. A já taky. Oh. A copak to tu máme, někdo další?
U chodníku kdosi zaparkoval. Tiše a hladce předoucí motor, měkké zavěšení kol, vše dokonale zaměřené na pasažérův komfort... Tři slova: Nákladné. Bezpečné. Vládní. Dvířka se zabouchnou. Spěšné kroky. Á dva tři... cvak – ocelová špička deštníku klepne o dláždění, a znovu a ještě jednou... Ach, je to čím dál lepší, protože i tenhle zvuk dokonale znám. Okno je pootevřené, ale slyšet ten hlas vlastně není třeba. Tvář majitele deštníku zazáří v mojí paměti s fotografickou přesností. Ach ano, tady ho máme. Má vyčuraný úsměv dobrého politika, když paní Hudsonové galantně podrží dveře a pod nějakou – bezesporu neprůstřelnou – záminkou se vetře dál. Zjevně stačí TAK málo: projevit starost o sourozence, který mu nebere telefon... Ne, nevadí mi to – tentokrát ne. Tentokrát se bavím.

Když odhalení, tak s plnou parádou.

Samozřejmě. Bylo by snadné Johna vzbudit, vstát a předstírat, že se nic neděje. Nic se nestalo. K ničemu zásadnímu nedošlo, až na to, že se tu dvojka nezodpovědných idiotů trochu opila a nadělala nepořádek. Banální. A zbytečné, myslím. Krom nesporného faktu, že se tu všude povaluje oblečení a na stole leží prázdná láhev – což by vzbudilo oprávněné podezření dokonce i v někom, jako je Anderson, je třeba poukázat na důkaz nejočividnější. Místo, na němž se právě nachází John. Neboť, když už nic jiného, přinejmenším TO činí celý obrázek dokonale čitelným a jednoznačným.
John je důvodem, proč jsem se dnes ráno probudil nejen s kocovinou, ale ještě s pocitem, že jsem zavalený v uhelném dole. Mělo by mě utěšit, že on na tom bude hůř – ustlat si na hrudi typického astenika je totéž, jako usnout v posteli bez matrace. Nebo na zpola odkrytém nalezišti s kosterními pozůstatky z období druhohor. Stručně řečeno – tohle bude bolet. Ovšem na rovinu, ani pro mě to není dvakrát pohodlné. Je celkem těžký. Vlhce dýchá a trochu mi slintá na klíční kost. Jeho pravá ruka visí dolů z gauče, zatímco levá stále spočívá na mém rameni. Pomyšlení, nakolik tohle drobné extempore ovlivní naši další spolupráci je sice trochu znepokojující, teď je ale v pořadí zcela jiný, mnohem akutnější problém. Hlasy za dveřmi.

„Skutečně se vám už tři dny neozval?“
„Ne, doopravdy ne. Že jste s ním nemluvila ani vy je vážně... Oh. Co je TOHLE?“
„Ach, ukažte... Johnův svetr. To byste nevěřil, jaký nepořádek dovedou udělat dva mladí muži...“
„Paní Hudsonová, soustřeďte se prosím - tohle je vážné! Mohlo se stát cokoli.“
„Ale jděte. A jedanánku... je to to, co si myslím, že to je?“
„S dovolením? Oh, to je spodní prád... ach ne.“

Významné ticho. Dal bych cokoli, abych viděl, jak se tváří...

„Ehm... pane Mycrofte, JSTE si opravdu jistý, že ten náhradní klíč chcete použít?“
Oh. Samosebou. Zlatá paní Hudsonová. Velmi zkušená a tolerantní dáma. Jenže Mycroft je v jistém směru zkrátka idiot. Takže se stane přesně to, co jsem předpokládal. V zámku zarachotí klíč. Dveře se otveřou. Taky máte někdy co dělat, abyste nezařvali TADÁÁÁ? Jen tři kroky jim chybějí k tomu, aby se náš gauč ocitl v jejich zorném poli. Paní Hudsonová zamrká, ale pak udělá to, co by v její situaci udělala každá slušně vychovaná britská dáma – sklopí zrak a s tichým: „Oh, velice se omlouvám,“ vycouvá ze dveří. Mně ovšem neoblafne, potěšení, že se její předpoklad potvrdil, z ní přímo tryská. Nejradši bych ji políbil. Její reakce ale není nic proti tomu, jak momentálně vypadá Mycroft. Ke znázornění jeho výrazu by teď průměrnému výtvarníkovi stačily tři kruhy. Tohle je dokonalé, naprosto dokonalé. Nemůžu se ovšem kochat moc dlouho. Jakožto zkušený politik totiž disponuje schopností bleskurychlého zmobilizování sil, ať už důstojnost utrpěla sebevíc.
„Dobré ráno,“ řekne.
Předstírám zívnutí – vpravdě jediný způsob, jak udržet smích pod kontrolou. Mycroft přešlápne.
„Ehm, takže... očividně jsi v pořádku.“
„Očividně.“
„Ehm, to je... dobře. Bylo by nicméně skvělé, kdyby ses občas ozval. Už kvůli mámě. Byla z toho výbuchu celá pryč.“
„Vyřiď jí mou omluvu. Měl jsem toho zkrátka moc.“
Další zívnutí. Tik v jeho obočí je prostě neodolatelný. Rytmus Johnova dechu se změní, začíná se probouzet. Instinktivně mu přitahuji přikrývku až ramenům, tisknu si ukazováček na rty a vysílám k mému konsternovanému bratrovi mnohoznačný pohled. Mycroft nepatrně zrudne.
„Asi půjdu. Omlouvám se, že jsem tě... Prostě se omlouvám.“
Nasazuji ten nejmilejší úsměv – ošklivá zbraň, ale nemohu si pomoct – a uštědřím mu poslední úder.
„Mycrofte?“
Podezíravě se ohlédne.
„Všechno nejlepší k narozeninám.“
„Oh. Děkuji.“
Dveře se potichoučku zavřou.

Jak říkám. Když odhalení, tak s plnou parádou... Vida. Tak TOMUHLE se říká coming out? Legrační.


 

                                                             Pokračování (v pořadí...)



Tags: bbc sherlock, kocovinové klišé, nespavost, stupidní humor
Subscribe

  • Post a new comment

    Error

    default userpic

    Your reply will be screened

    Your IP address will be recorded 

    When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
    You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.
  • 30 comments