aliceingarden (aliceingarden) wrote,
aliceingarden
aliceingarden

  • Mood:
  • Music:

Strýček Bram miluje happyendy - 1/3.


Protože tohle doopravdy není normální povídka, asi je ze všeho nejdřív namístě varování. DŮRAZNÉ varování. A také ujištění:
Nikoli, milí čtenáři, nezbláznila jsem se. To si jen vyčerpané a bolavé mozkové závity potřebují odpočinout. Vyblbnout se. A literární...přesněji "literární" blbnutí mi v tuto chvíli připadá tak nějak nejméně život ohrožující. Nu což. Zase to odnesete vy. Pardon...
Ech. A na cože to tedy klikáte?
V první řadě - "strýček Bram" - jak již bylo několikrát zmíněno - je fanfiction. Dokonce crossover. Crossover, vklíčivší v Lemuřím mozku v okamžiku, kdy si - zcela vyčerpán a analgetiky naládován, hověl v pelechu, vzpomínal na jisté záležitosti okolo bayou a čirou náhodou při tom jedním (krví podlitým) okem sledoval Hellsing. Máte pravdu, to nemohlo dopadnout dobře. Jak totiž Lemur koukal na tu obrýlenou megeru s děsivým smyslem pro povinnost a jejího (nebývale pohodářského) krvesajného spojence, přistihl se, že je touží, vysloveně TOUŽÍ vyrvat z domovského prostředí a vrhnout je do náruče pestrobarevné, rozjívené a vysloveně přátelské Noční komunity, která obývá Staré (dobré) New Orleans v IDLM.
No, sice se domnívám, že jste byli varováni dostatečně, ale ne, ještě to není všechno.
Varování 1. - v této nevinné povídce je zcela mimoděk prozrazena dávná totožnost Johna Doe. (A ne, vy rejpalové, NENÍ to Alucard. :o))) Takže, nechcete - li vědět, s kýmže to ten IDLM - Draco Malfoy vlastně spí, neklikejte.
Varování 2. - Proběhne nějaký ten bahenní rituál. Následky budou...No, zkrátka budou.:o) Minimálně Alucardovi se to ale bude docela líbit. ;o)
 Nezbytné ujištění: Ne, nejsou moji. Hellsingovské návštěvníky stvořil a práva si na ně uzurpuje Hirano Kouta. Na druhé straně - jistá jedubaba a zároveň majitelka velice zajímavé a přátelské zahrádky na kraji bayou moje je - jen popravdě vychází z charakterů několika jedubab - nejrůznějších profesí - s nimiž jsem se ve svém žití měla tu čest setkat, a které mě naučily víc, než kdokoli jiný. *smekajík*

 


                                           Strýček Bram miluje happyendy
                                                 (IDLM/Hellsing crossover) 

Vím, co si myslíte. Další z příběhů, které musí - ba přímo dychtí po tom, začínat větou: Jedné temné noci.
Ale NEBUDE, přátelé. Neboť "jedné temné noci" jest v krvesajném žánru tím nestrašlivěji profláknutým klišé ze všech, a jak je známo, klišaty* se nesmí plýtvat. Ehm, dobrá tedy. Začneme.
Jedné tem... ehm... velice tmavé, protože podmračené... (doprčic!).... zkrátka NĚKDY V DOBĚ, kdy slunce kleslo zavražděno nocí za obzor, padl soumrak a dokonce i tuto část města ozářil chudokrevný svit pouličních lamp**...někdy v této jásavé a nesporně optimistické hodině nahlédla jistá stará čarodějka do svého šálku s konopným čajem. Zamračila se. Usrkla. A koukla se znovu. Nic se nezměnilo, dokonce ani když obsah celého šálku marnotratně vychrstla do výlevky.
Ty obrazy tam byly pořád. Znepokojivé a velmi religiózní obrazy, dá-li se to tak říct. Bethany Fairfaxová (abychom té babě konečně přišli na jméno a zároveň ji očím zkušeného čtenáře lokalizovali), sledovala všechny ty kříže a svatá kopí se vzrůstajícím zhnusením. Ne, že by snad trpěla Salemským syndromem. Proti šiřitelům víry - pokud je předem patřičně vyděsila, aby ji neotravovali - v  zásadě nic neměla, (nepočítáte-li občas zamumlanou kletbu a prostředníček, vytrčený směrem, v němž mlhavě tušila Vatikán - to, když si v ranních novinách přečetla nové a ještě "inteligentnější" papežovo prohlášení). V tomto KONKRÉTNÍM případě, (jež se dle zvuků zběsilého chňapání a tlumených neslušných výrazů právě horko-těžko prodíral zahradou k jejím dveřím), ovšem cítila, že ji nečeká nic hezkého. A veškerá náboženská dogmata, pochmurně se plížící kolem, tomu patrně příliš nepomohou.
Bethany Fairfaxová, třísetletá praktikantka Vúdú a nejlepší kuchařka  v této části pohostinného Jihu v jedné osobě hluboce vzdychla, típla voňavý, ledva zapálený doutník a šouravým krokem staré (prostorově výrazné) dámy se vydala ke dveřím.
Věděla přesně, co dělá - nesmělé zaklepání se ozvalo, sotva položila prsty na kliku. Počítala do tří. A rozrazila dveře.*** Tentokrát se její manévr minul účinkem.
Muž na verandě nehnul brvou. Vypadal velkolepě - dvoumetrová postava v přepychovém rudém plášti a klobouku se širokou krempou ( z níž, jen si to přiznejme, nepatrně kapalo). Zkrátka, chlápek, který má ve zvyku  vstupovat na scénu efektně. A ví, že tentokrát mu to moc nevyšlo.
"Brý večer," řekl tiše.
Bethany se usmála. Víc. A ještě víc.
"Tebe jsem neviděla POŘÁDNĚ dlouho, mladíku," zabručela přátelsky a podala mu ruku.
Noční tvor přistoupil blíž, světlo lampičky mu lačně olízlo obličej a odrazilo se v brýlích. Bethany  ustrnula. Teprve teď si všimla, jak vyčerpaně se tváří. Ba co víc, vypadal skoro zdrceně - což se Nočním tvorům zpravidla nestává. Notabene Nočním tvorům JEHO kalibru.
Stál trochu shrbeně a v náruči držel cosi schouleného, bezvládného a zakrváceného. Velice mokrého. A velice blond. Stvoření se nehýbalo. Jen absolutní, od reality zcela odtržený optimista by mu ještě sahal na zápěstí a doufal, že narazí na nějaký tep.
Bethany cítila, jak se jí z končetin vytrácí veškeré teplo. Alucard nepatrně kývl. Bethany řekla velmi hlasitě velmi sprosté slovo.
Poté se vykašlala na všechny zbytečné otázky a rozhodla se přejít rovnou k té nejdůležitější:
"Jak dlouho?"
"Hodinu," řekl. "Nikdy jsem v New Orleans nebyl tak rychle...Není už pozdě, že ne?"
"To brzy zjistíme. Pojď dál."
A ustoupila, aby mohl vejít.

                                                                         ***
Byl to jen mžik. Je nepatrný záchvěv v poklidné hladině černočerné magie města, ale stačilo to. Stačilo to, aby se ještě víc setmělo, v baru U poslední smyčky zablikala světla a z Johnova saxofonu se ozval disharmonický tón. 
John zůstal stát jako opařený, zatímco kapela za ním ze setrvačnosti zahrála ještě pár taktů... a pak se rozhostilo ticho. Ticho, které, jak jistě tušíte, nebylo vůbec hezké.


                                                                       ***
Alucard polkl. Věděl přesně, co by mu řekla, kdyby tušila, co s ní právě provádějí. Ne, vlastně by to neřekla - pravděpodobně by to zařvala jako raněná lvice a při tom do Alucarda mlátila něčím těžkým. Jenže - a v tom spatřoval jistou výhodu - to neví. Zatím, uvědomil si stísněně. 
Zatím tu v tichu, klidu a hebkém pološeru pokračovali v práci. Tedy - ONA pracovala a on se snažil nezírat, což bylo v této fázi mimořádně těžké.
"Ještě sem," zamumlala kořínkářka a prapodivná olejovitá substance se rozvoněla místností naplno. 
Baculatá dlaň s mateřskou péčí přejela po kostnaté kyčli a ta druhá, mnohem větší a chladnější, ji na opačné straně nesměle napodobila. 
Holčičko nešťastná, blesklo Bethany hlavou, myslím, že by ti vůbec neuškodilo pár kilo přibrat. Stará kořínkářka sice znala onen stav - onu nezměrnou tíhu pradávné Povinnosti a Odpovědnosti, která jednoho dřív nebo později úplně vysaje a promění v energickou a superakční chodící křeč, v jistém smyslu její umanutost chápala, ale už teď byla rozhodnutá, nasoukat do Lady Integry svoje vyhlášené posilující gumbo speciál třeba násilím, jakmile bude po všem.
Z opačné strany stolu zazněl chmurný povzdech. Alucard, jehož myšlenky se momentálně zcela netypicky potácely v trnitém lese Rozpaků a zakopávaly na cestičce Studu o nebezpečné výhonky mocných Hanbatých představ, přestal nanášet substanci na Integřinu hebkou, znepokojivě studenou pokožku a tichounce zaúpěl.
"Milosrdný bože... Jestli se tohleto dozví, vyrazí mi zuby pradědečkovým krucifixem."
"Ale jdi," mroukla laskavě Bethany, " Vypadá jako docela milá holka."
"Vynikající postřeh," pochválil ji Alucard. "VYPADÁ."
"U Merlinovejch fuseklí," zavrtěla Bethany hlavou a něžně to nehybné, promodralé stvoření pohladila po tváři. "Jak dlouho si neodpočinula - od třinácti? Koukni se na ni, je hubená  jak zaběhlý kuře. Jí vůbec?"
"To nevím. Doufám. Bábi... povede se to, že jo?" vrhl na ni ustaraný pohled. Strach smázl všechen sarkasmus i drsné hlášky - tohle Bethany dobře znala. Vídala to ve tvářích žadatelů o magickou pomoc každý den.
"Neměj strach, vrátím ti ji. Myslím," zabručela a rázně přes nahé bílé tělo na stole přehodila prostěradlo, "že šest hodin bude stačit."
Alucard pocítil nepochopitelné nutkání, začít si kousat nehty. Kořínkářka promptně zalovila v hlubinách černého příborníku a začala vytahovat prapodivné věci. Kůstky. Záhadné aromatické roští. Kousíčky látky. Lesklé mince a maličké fiólky s tmavozelenou tekutinou. Konečně usoudila, že má všechno a za barvitého, naštvaně znějícího mumlání rychle skládala rekvizity dohromady.
Když se k Alucardovi nakonec obrátila, svírala v dlani jedinou věc. 
Gris-gris. Malý pytlíček, převázaný červenou nití. 
"Tak pojď," řekla. "Uděláme si výlet."
"Jen doufám," povzdechl si," že víš, co děláš."

                                                         ***
"Tak doprdele, řekneš mi, co se děje?" hřímal Amadeo a měl čím dál větší chuť Johnem pořádně zatřást.
Vlepit mu facku. Polít ho vodou. Cokoli - jen aby ho vrátil zpátky do reality.
John zavrtěl hlavou. Pak do sebe zamyšleně obrátil sklenici se zbytečkem koktejlu. Bylo by se to bývalo mohlo zdát nedůležité, ale ten koktejl se jmenoval "Staré dobré časy v Transylvánii". 
Tomu říkám ironie, myslel si John. Teď...po takové době. V tomhle městě, na hony daleko od jeho obvyklého loviště. 
Uvolnil se, nepatrně se pousmál a přivřel oči soustředěnou snahou, navázat kontakt. Bylo to snadnější, než čekal - pocítil dotek té vychcané, amorální a neskonale zábavné mysli prakticky okamžitě.
Byl s Bethany. Mířili do samého srdce bayou. Měli práci.
Ale dřív nebo později, věděl John, zamíří Alucard sem. Jako každý Noční tvor, mihnuvší se touto oblastí, skončí dříve nebo později v baru U poslední smyčky. 
Přijď, vyslal směrem k bayou malé, přátelské Pozvání. 
Minimálně jednou věcí si mohl být jist. Tahle noc bude stát za to.

                                                       ***
Touhle dobou má bayou teplotu těla a podobá se husté, velice syté polévce - pokud by si ovšem někdo troufl ochutnat polévku, která by ze všeho nejraději ochutnala VÁS.
Alucard to tu sice znal, přesto sledoval asfaltově černou hladinu s jistou nedůvěrou.
"Přestaň se ksichtit," poplácala ho Bethany po ruce. "Tohle místo je ideální. Použila jsem ho už tisíckrát. Vím, co dělám."
"Věřím ti," zahuhlal a stáhl si krempu klobouku hlouběji do čela. "Ale nelíbí se mi to." 
S chmurným úšklebkem sledoval, jak si stará černá dáma s nepatřičnou lehkostí stoupá na přídi loďky na špičky a váže gris-gris na jeden ze stříbřitých vousů španělského mechu.
"Vůbec se mi to nelíbí," frflal Alucard potichoučku dál, ale klidně ho ignorovala a pokračovala v práci, jako by se nechumelilo. Nejraději by ji zakousnul, ale co mohl dělat? Momentálně tu mohl jen trčet - kdesi uprostřed močálů  - a dívat se, jak ta ježibaba s děsivým mumláním sype do kalné vody hrstičku bylin a pak na totéž podivně prozářené místo spouští Integřino nehybné, už úplně studené a v tenkém bílém prostěradle zavinuté tělo.
"Připadám se," zavrčel hlasem, plným beznaděje, "jako bych ji pohřbíval."
"Nemel nesmysly. Za šest hodin," usmála se Bethany a pro jistotu zkontrolovala čas, "se pro ni vrátíme. Bude jako znovuzrozená. Věř mi, je to docela příjemná procedura. Bude mít hezký sny... Možná takový, jaký by za normálních okolností NEMĚLA, jestli víš, co tím myslím."
"Ehm.... tuším," zašklebil se potěšeně. "Jen fakt nevím, jak jí to potom vysvětlím."

                                                        ***
"Zavři tu pusu," zamračil se John, když konečně přestal vysvětlovat a Amadeova čelist pomaličku dokončila svůj volný pád k podlaze.
"Víš, tohle se mi nikdy nestalo. Cejtit něčí přítomnost na dálku... Neovládají tuhle schopnost jenom Starší?"
"Jak bych ti to.... Ehm, Amadeo, ty přece VÍŠ, že jsem tu o něco dýl, než ty?"
Chytrému napověz...
Amadeo zpitoměle kývl.
John vydal utrápený povzdech. Ne, tohle vážně nebude jednoduché. 
"Kdysi dávno, jedné temné - ale do hajzlu, zkrátka, známe se s tím chlápkem hrozně dlouho. Celé stovky let. "
Amadeovým obličejem konečně proběhl nepatrný záchvěv pochopení.
"Jo ták. Stará Krvinka. Nějakej Stokerovec... už chápu."
"Stokerovec...," škytl John a složil hlavu do dlaní. Najednou jím cloumala chuť se pubertálně rozesmát.
"Víš, Amadeo, on vlastně ani nemůže NEBÝT..."


                                                  ***
Když jejich loďka zmizela v dálce a hladina bayou se uklidnila, pomaličku se sem začal vkrádat život. Kdesi v koruně prastarého dubu zahoukala sova a vrhla se z výšky na cosi malého a pištícího...aby ji vzápětí, sotva stačila dojíst, ulovilo cosi většího a patrně i hladovějšího.****
V mazlavě teplých hlubinách líně proplouvala těla aligátorů, kterým teprve začínala šichta, a samozřejmě, také tu spočívala dlouhá, hedvábně hladká těla hadů, dychtivě nasávajících přes den nashromážděnou horkost a vydávajících se na noční lov.
Bayou žije. Dýchá. A Pamatuje si.
A víte, že dokonce i hadi umějí našeptávat?

                                                                  Pokračování příště...

* Kliši. Klišémi. Klišíč....no tak jo, já VÍM, že se to neskloňuje. Ale zbaštili jste mi to, co?
** Spokojení!?
***Mimochodem, vynikající způsob, jak někoho vyděsit, až si stříkne do spodního prádla. Popravdě, dle prověřených informací jej Bethany s oblibou praktikuje na otravných podomních obchodníčcích. A, ehm...na kněžích.
**** Ne. Máte úplnou pravdu. Život není fér.

 
Tags: crossovers, fanfiction, hellsing, idlm - hp fanfiction
Subscribe
  • Post a new comment

    Error

    default userpic

    Your reply will be screened

    Your IP address will be recorded 

    When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
    You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.
  • 7 comments