aliceingarden (aliceingarden) wrote,
aliceingarden
aliceingarden

  • Mood:
  • Music:

V pyžamu

Já vím.  I vy to víte. Jsem zkažená. Posledních pár dní jsem se věnovala debatám o tématech více než zajímavých. Znáte to. Viktoriáni. Mihule. A tak.
Bylo to úžasné. Teda, pořád je. Raduju se z toho čím dál víc. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že jsem chrabré spolubadatelce slíbila naprosto neskutečný, byť jen mírně propečený  literární dárek (bez šourků), musím se  jaksi tématicky rozepsat. Oprášit  omšelou schopnost psaní hanbáren. Byť lehce propečených. Vždyť víte. Znáte tu hru. Chodí hormon okolo...
Než se do toho pustím (a než sem dám také nějaký ten vyvažovací het), ráda bych oprášila jeden námět. Tuhle praštěnou jednorázovku nosím v hlavě docela dlouho. A  opět je to (samozřejmě) klišé jak prase.
Utěšovací klišé.
First time klišé.
Klišé, které sice neobsahuje onu okřídlenou větu "Šoupni se, vlezu si k tobě," ale klidně by mohlo. A kdože to krom milých čtenářů tentokrát schytá?
BBC Sherlock. (Mimochodem, to víte, že smysl té zkratky se změnil? Od jisté doby je zkratkou pro  Božský Ben Cumberbatch...:D)
Varování: povídka obsahuje jevy jako slash, pyžamo, nedopitý čaj, vlezlý distinguovaný sourozenec, deprese z nečinnosti, slash, zmuchlané prostěradlo, chuť vyžvýkané žvýkačky, slash, srandovní zvuky, "já se neptám", slash a ... už jsem se zmínila o slashi?
Každopádně:  všichni hrdinové bezesporu patří chlápkovi jménem A.C. Doyle, současnou verzi mají na svědomí Steven Moffat a Mark Gatiss. Všichni tito pánové by měli vědět, že z nacvakaných písmenek nemám ani šušeň, a všechna vznikla výhradně jen z lásky.
A ještě: rating se pořád chvěje na sladkých 12+. Jo. Jsem měkká.



 

 

Je to zvláštní. Všiml jsem si toho už v polním špitále – tedy, jednom z mnoha. Existuje více druhů ticha, ale jen jedno jediné z nich vás přiměje podvědomě našlapovat po špičkách. Bolavé ticho. Takové, které se bojíte narušit, aby se nestalo něco hrozného. Ticho, které je pořád těžší.

Přesně takové se momentálně rozprostíralo tady. Seděli jsme v obýváku, zírali na sebe jako dva idioti a skoro se báli vydechnout. Korunu tomu nasadila paní Hudsonová, která přicupitala s čajem a talířem sušenek jako primabalerína, hezky potichoučku a na špičkách.

„Díky,“ špitl Mycroft.

„Není zač, drahý,“ odvětila sotva slyšitelným hláskem. A stejně tiše zase odcupitala. Začínal jsem toho mít vážně dost.

„Ehm“ odkašlal jsem si. „Proč tohleto děláme?“

Mycroft zvedl oči. „Proč děláme co?“

„Proč šeptáme?“

Uvelebil se v křesle pohodlněji.

„Něco k tomu úplně vybízí, že ano? Divné.“

Natáhl nohy a ležérně zkřížil kotníky.

„Takže, Johne, vraťme se k našemu problému... Jak dlouho už to trvá?“

„Skoro týden. Bože můj.“

„No tak, viděl jste ho v tomhle stavu přece už dřív. On prostě nenávidí nečinnost. Zabavte ho nějak.“

„V takovém stavu jsem ho tedy rozhodně neviděl, v takovémhle ne... Proč myslíte, že jsem vám zavolal? Začínám si o něj fakticky dělat starosti,“ můj hlas se poněkud zadrhl. Vyskočil jsem z křesla a začal přecházet sem a tam, úplná reklama na neurotika.

„Samozřejmě, že se jen nudí. Jasně že jsem ho takhle viděl už dřív. Jen to trvá mnohem dýl než obvykle. Šestej den v pyžamu... Začínám se vážně bát.“

„Jak říkám. Zabavte ho.“

„Co mám udělat, někoho zabít?“

Mycroft sebral dlouhými prsty sušenku a soustředěně si ji prohlížel.

„Ummm... Vyprovokujte intelektuální debatu. Oh,“ zamračil se a s pochybností v očích sušenku zase položil. „ne. To asi není ten nejlepší nápad.“

„Jo, myslíte?“

Kdesi v koutku duše jsem věděl, že by mě to mělo aspoň trochu urazit, ale stejně jasně jsem cítil, že když je řeč o Sherlockovi, poněkud to mění pravidla hry.

Mycroft to samozřejmě věděl taky. Nehnul brvou.

„Co sex?“ řekl.

Moje mysl udělala cosi jako grlt. Moje nohy ustrnuly na místě.

Neuvěřitelné. Vyslovené Mycroftovým suchým lhostejným tónem to znělo daleko zvrhleji, než by se bylo bývalo slušelo. Ne, vážně. Musel jsem se ujistit, že opravdu řekl to, co řekl.

„SEX?“

„Sex,“ opakoval Mycroft poklidně. „Vždyť víte. To, co lidi dělají, když... ehm. Když se potřebují rozmnožit. Nebo zkrátka nějaký druh toho, co lidi... obvykle dělají.“

Rozmnožit. Bože.

„Jo. Mlhavě si na něco takovýho vzpomínám,“ vypáčil jsem ze sebe. Mycroft Holmes hovořící o sexu je jev, se kterým se nesetkáte každý den.

Rozpačitě jsem přešlápl.

„Moment. Naznačujete mi, abych mu sehnal... ehm, nějakou společnost?“

„Ano. Proboha, NE! Nic takového bych si rozhodně nepřál! A věřím, že můj bratr taky ne!“

Zíral jsem na něj s čím dál větším ohromením. Jeho rozhořčení bylo vzhledem k návrhu, který právě padl, poněkud překvapivé. Pokud jsem ho ovšem nechápal úplně špatně...

Nadechl jsem se k další nezbytné otázce, ale vyslovit už jsem ji nestihl.

V tu chvíli se z ložnice v horním patře ozval drásavý zvuk.

První po šesti dnech.

Housle.

S mírným ulehčením jsem se usmál.

„No,“ řekl Mycroft, „vypadá to, že je mu líp. Raději snad půjdu.“

Vstal a podal mi ruku.

„Kdyby se jeho stav zhoršil, rozhodně mi dejte vědět, Johne.“

„To dám. A díky za návštěvu.“

Byl na půl cesty ke dveřím, když se zarazil a vzhlédl ke stropu.

„Co to hraje?“

Smells Like Teen Spirit. Aspoň myslím.“

„Pozoruhodné. Vážně... pozoruhodné.“


 


 

Přísahám, nikdy jsem ty schody nevyběhnul tak rychle.

Stál na gauči. Hrál se zavřenýma očima. Vztekle. Jako nějaký zuřivý génius.

Když jsem zabouchl dveře, zahrál ještě pár taktů, ale pak celý povadl. Svěsil ruce. Našpulil pusu. Vypadal skoro děsivě.

„Je pryč?“

„Je.“

„Díky, že jsi ho na mě nepoštval.“

„Má o tebe strach.“

„Uff.“

Položil housle a zase zalehl. Ne, to není úplně přesné. Prostě na ten gauč tak nějak upadl. Nechal to hubené tělo v pyžamu, ať se složí jako skládací metr. Zaujal naprosto stejnou polohu, jakou jsem ho viděl zaujímat uplynulých šest dní.

„Já taky,“ ujistil jsem ho mrzutě. Otevřel jedno oko. Nevypadalo nikterak přátelsky.

„Co?“

„Taky si začínám dělat starosti.“

Oko se zase zavřelo. Hubená ruka slepě zašmátrala na podlaze a sebrala poštářek. Přitiskl si ho na obličej.

„Nebuď směšný, Johne,“ zahuhlal přidušeně.

„Prostě vstaň. Svlíkni si to zatracený pyžamo, dej si sprchu, najez se a běž ven.“

„Jako by se tam dělo něco zajímavého...“

„Ok, co mám udělat, aby ses přestal nudit? Někoho zabít?“

Odhodil polštářek. Tvářil se ještě nerudněji než před tím.

„Oh, šetři síly. To by byl nejnudnější případ na světě. Vyřešil by ho dokonce i Anderson.“

Ne, vážně... Tam dole bych udělal prakticky cokoli, aby začal normálně komunikovat. Teď jsem se nemohl zbavit intenzivního pocitu, že ho mám daleko raději, když je zticha.

„Dobrá, radši půjdu,“ řekl jsem.

„Tak jo,“ zabručel.

Stačil jsem udělat sotva pět kroků, když se nejmrzutější hlas v Londýně ozval znovu.

„Povídám, TAK JO! Udělám to. Dám si sprchu. Spokojený?“

S povzdechem jsem za sebou zavřel dveře.

Někdy se tohle soužití vážně zdá být poněkud nad moje síly...


 


 


 


 

„Tumáte,“ strčila mi paní Hudsonová další tác s čajem a sendvičem se studeným rostbífem. „Johne, musíte ho donutit něco sníst.“

Bylo půl šesté večer.

A nezměnilo se nic.

Ačkoli počkat. Sherlock se rozhodl ustoupit ze své těžce nabyté trucovací pozice na gauči aspoň do té míry, aby se osprchoval. Čisté pyžamo se ale ukázalo být zatím tím jediným ústupkem. Ven rozhodně jít odmítal. A na mou vcelku rozumnou argumentaci smrtí vyhladověním odpověděl něco, co se mi snad ani nechce opakovat. Sherlock ve své nejhorší podobě...

I z toho důvodu jsem poděkoval a vykročil do schodů jako na popravu. Měl jsem v úmyslu položit tác na stůl a zase odejít. V okamžiku, kdy jsem do té ložnice vešel, se ale stalo něco, nad čím budu přemýšlet do smrti. Stále ještě totiž nechápu, co přesně mě přimělo to nakonec udělat. Byl to spontánní počin, nic plánovaného. A možná to přesně takhle mělo být...


 

Dveře byly z nějakého důvodu pootevřené. Uvnitř ticho. Položil jsem tác a zůstal tam stát, prostě jsem trčel uprostřed ložnice jako solný sloup, nohy ustrnulé nerozhodností. Stočený pod dekou vypadal bezbranně. Jako něco, co je záhodno pevně obejmout a ochraňovat.

V tu chvíli to bylo naprosto jasné. Věděl jsem PŘESNĚ co udělat, abych ho vytrhl z letargie. Potichu jsem si zul boty, hlavou mi přitom kdovíproč běžela vzpomínka na Mycroftův výraz, když mluvil o sexu. Připadala mi mnohem komičtější než před tím.

Postel se lehce zhoupla a zaskřípala, ale Sherlock se ani nehnul.Dvě vteřiny. Tři. Ani já se nehýbal. Ležel jsem pod dekou a najednou mi to celé připadalo neskutečně střelené.

Sherlock zafuněl.

„Ehm, mám chtít vědět, co to děláš?“

„Snažím se ušetřit za vytápění,“ řekl jsem. „Dvě ložnice jsou někdy neskutečný luxus. Nezdá se ti?“

Neřekl nic, ale jeho záda vypadala napjatě.

Je zvláštní, jak některé věci fungují zdánlivě samy od sebe. Takže nahmatat jeho ruku bylo poměrně snadné. Neucuknul. Jeho studené prsty se mi ale v dlani nehýbaly.

„Napadlo mě, jestli se třeba nepotřebuješ... opřít.“

Pomalu se ke mně otočil čelem.

„Opřít,“ opakoval pobaveně. „To je ten nejubožejší eufemismus, jaký jsem kdy slyšel.“

„Eufemismus pro co přesně?“ vydechl jsem.

Tiše si povzdechl. Posunul hlavu na polštáři, opřel se čelem o moje a zavřel oči. Překvapivé. Nesherlockovské. Ale milé.

„Dobře... co konkrétně ti můj bratr tentokrát navrhl, abys udělal?“

„Tomu neuvěříš.“

Potichoučku se zasmál. Pod dekou proklouzla hubená paže a spočinula mi na žebrech.

„Proboha, NE,“ zabručel pobaveně, „to snad ne.“

„Mám tě nějak zabavit. Jakkoli. I kdybych měl využít těch... věcí, co lidi obvykle dělají, když se chtějí rozmnožit. Vlastně se zmínil o sexu.“ zasmál jsem se.

Chvíli bylo ticho.

Pak řekl: „Počkat – chceš mi říct, že doopravdy vypustil z pusy slovo sex? MYCROFT?“

„Jo. Doopravdy.“

„Překvapivé. Podle toho, jak se někdy chová, by ho jeden podezíral z přesvědčení, že se lidi rozmnožují dělením.“

Pronesl tu větu tak typickým, skrznaskrz mrzoutským způsobem, až mě to rozesmálo. Neskutečná úleva po těch šesti dnech ticha.

„Jsem rád, že už je ti líp.“

„POŘÁD se neptáš,“ konstatoval zdánlivě bez souvislosti. Pro mě tu ale jistá souvislost byla a srdce mi vyletělo až do krku. Samotného mě zajímalo, jak daleko bych v téhle záležitosti dokázal zajít.

„Ne.“

„A pořád jsi přesvědčený, že je to všechno fajn...“

„Ano.“

„Tak jo,“ zamumlal rozespale. Přisunul se pod dekou blíž. Objal jsem ho. Jeho nos narazil do mého, následovala trocha přerovnávání a uspořádávání, ale nakonec jsem to samozřejmě udělal. Jeho pusa byla chladná, trochu strnulá, ale pak se – nejpíš instinktivně - uvolnila a pustila mě blíž. Ústní voda mu zanechala na jazyku vzdálenou příchuť napůl vyžvýkané žvýkačky. Nelíbal mě. Nechal se líbat.

Přitáhl jsem si ho k sobě těsněji, moje ruka nahmatala vystupující žebra a zanedbatelný proužek nahé pokožky na místě, kde se mu vyhrnulo pyžamo. Byla úplně horká.

„Emmm, Johne,“ zamumlal. „Ve skutečnosti si nemyslím, že je to úplně dobrý ná...“

Ano, taky jsem si to nemyslel. Jenže moje tělo s touhle informací jaksi odmítlo mít cokoli společného. I to bylo překvapivé. Co to bylo? Zakázané ovoce? Potřeba být blízko? Potřeba uvést do praxe všechny ty pitomé dvojsmyslné narážky a vyzkoušet, jestli třeba doopravdy...

Moje dlaň vklouzla pod tenkou látku pyžama a pohladila ho po zádech. Zatajil dech. Pořád v tom nebylo nic vysloveně sexuálního. Dokonce i teď by se to celé dalo považovat za nevinné šimrání na zádech. Nic víc. To jsem si alespoň – držíce se staré dobré reality z posledních sil – stále ještě tak trochu namlouval. Stejně poctivě jsem si ale musel přiznat, že na tom něco bylo. Měla něco do sebe, takováhle blízkost. Jeho ruka kolem mého pasu. Jeho vlhké vlasy na polštáři. To, s jakou očividnou důvěrou mně právě teď pustil blíž...

„V pohodě, já vím. Já se nechystám předvádět nějaké ty... rozmnožovací praktiky, nebo tak něco,“ zabručel jsem s úsměvem. „Jen tu budu. Jestli chceš.“

„Vlastně,“ vydechl, „se asi potřebuju opřít. Někdy. Trochu.“

No, na to myslím existovala jedna jediná odpověď.

„Žádný problém.“


 

To mě ovšem přivádí k problému dalšímu, neméně zajímavému. Ne, vážně. Tak trochu dilema. OPRAVDU potřebujeme dvě ložnice?


 

 

Tags: bbc sherlock, jednorázovky, motivace, slash, žánrová klišé
Subscribe

  • Post a new comment

    Error

    default userpic

    Your reply will be screened

    Your IP address will be recorded 

    When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
    You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.
  • 12 comments