(Ještě) bezpečnější útočiště

Když mi hrabe docela...

Thu, 17 Dec 2009 12:48:41 GMT

... tak si zpívám. Hlasitě. No, oproti včerejšku, kdy se mých hlasivek neústupně držel Jean - Jacques Burnell a jeho pecky z úžasného soundtracku k barvami hejřící anime, ~~kvůlivá které Alexandre Dumas zaručeně rotuje v hrobě, až se krchov otřásá,~~ už se alespoň zdánlivě posouvám k hranici Normálnosti. Tedy - trošku. Dnes przním klasiku. A protože MĚ byste zaručeně slyšet nechtěli, nechám to zazpívat úžasnou dámu, která to umí. Má nádherný hlas, neuvěřitelný šmrnc a jmenuje se ...

Rolničký, rolničký...

Thu, 17 Dec 2009 11:23:30 GMT

Tak jo, Vánoční duchu, ať je po Tvém - já to udělám. Ale upozorňuju tě, že se mi na to pravděpodobně vykašlou. Co? Co říkáš? Že nemám být defétistka? Že si přece jen třeba budou něco přát? Já to tedy zkusím.
*cink* Jestli má kdokoli z vás nějaké malé, písmenkovité přání, nechť se neváhá komentářovitě ozvat. Téma, fandom a pairing dle vašeho výběru. Díky za pozornost. *cink*

Slash terapie podruhé

Wed, 16 Dec 2009 10:46:56 GMT

Mám pruhy. A nebojím se je použít. Taky mám inspiraci. Ani tu se nebojím použít. Začínám se dostávat do nebezpečného stavu, kdy je mi vlastně jedno, co si o tom kdo myslí. Stát na okraji je někdy velmi osvobozující... Pokud tedy udržíte balanc.

Fandom: House MD.
Pairing: GH/JW.
Rating: 15 +
Varování: Kocovinové klišé, černočerný cynismus a mírné, ale skutečně jen mírné násilí na laskavém představiteli cechu lékařského. Jo, a zneužívání omamných látek - jako byste ho neznali...

Whisky a Vicodin

„Opravdu jsi mě nesmírně zklamal. Pošlu tě pro úžasnou novinku na drogovém trhu a ty se vrátíš s rajčatovou omáčkou.“ - House MD, epizoda Jed.

První, co Wilson uviděl, jakmile otevřel oči, byl jeho obličej. Tvářil se všelijak. Ne, tvářil se příšerně. Na rovinu, z celé galerie Gregových šklebů, které obrazotvorná paměť Jamese Wilsona za celá ta léta dokázala nashromáždit, byl tenhle nejstrašnější. Wilson to trochu čekal - taková hladina syntetických jedů ve vašem krevním oběhu přece jen musí mít nějaký vliv na to, jak vypadáte. Ale stejně ho to vyděsilo, protože Houseův vyzáblý, smrtelně bledý ksicht a s prokousnutým spodním rtem a očima, zapadlýma hluboko v lebce by klidně mohl být tváří samotné kmotřičky Smrti. Být citlivým a skrznaskrz empatickým Jamesem Wilsonem má svá úskalí. Jeho první myšlenkou tedy nebylo křídlené Á, doprdele, mám kocovinu, ale Probůh, musí mu být strašně zle. Ale dřív, než stačil otevřít do krve rozpraskanou pusu a říct něco jakž takž milého, otevřel pusu on.
"Tak dělej," zachraptěl monstrózním hlasem, "nemám na to celej den."
"Ehm... na co?" zašeptal Wilson. Pozvolna si začínal uvědomovat, kde se nachází. Dílků ve skládačce Reality přibývalo. Dokonce i v tomhle stavu polomrákotné existence ji Wilson shledával býti nesmírně hnusnou. Neležel na jeho gauči v obýváku - tohle byla skutečná postel. Přikrývka byla těžká a hřejivá a cítil ji přímo na kůži - což byla jedna z věcí, o kterých bude muset přemýšlet, jakmile se všechny ty uvolněné součástky v jeho hlavě přestanou bezcílně pohybovat. Na prostěradle pod sebou cítil nějaké vlhké skvrny. Jistá část jeho samého ve skutečnosti nechtěla vědět, jak se tam dostaly, ale popřít jejich existenci každopádně nemohl. Možná ale bude lepší, upřít pozornost méně znepokojivým směrem...
"Kolik je hodin?" hlesl.
House, ztělesněná morální kocovina v pruhovaném županu, zvedl obočí.
"Kolik-je-hodin?" opakoval fascinovaně. "Ty sem přijdeš, ožereš se a necháš mě popřít všechny aspekty kolegiálního chování a vrozenou sexuální orientaci a jediný, co tě pak zajímá, je, kolik je hodin? Tentokrát ses fakt překonal..."
Wilson se podepřel loktem a tiše zasténal. Kromě hlavy ho bolely i ty části těla, které si rozhodně nebyl zvyklý spojovat s kocovinou, a už vůbec ne se sexem - úplně na rovinu.
"Opravdu jsi mě zklamal," pokračoval s děsivým šklebem House. "Víš, podle všech pravidel žánru jsi měl říct něco jako - ach, bože, co jsem to udělal? - a pak se pro jistotu kouknout pod deku a říct - Ježíškunakřížku, já to FAKT udělal! - a pak jsi měl začít plácat obvyklý žvásty o tom, že z čistě statistickýho hlediska se podobný věci prostě stávají, bez ohledu na to, jestli máš rád broskve nebo banány a že jsme se strašně opili a že by bylo nejlepší dělat, že k tomu nedošlo. Protože podobný kecy většině lidí pomáhají se s něčím takovým vyrovnat. Aspoň se to říká."
Wilson mlčel. V jedné věci měl Greg úplnou pravdu - on skutečně nebyl schopný adekvátní reakce. Ale zkusit to mohl. Koneckonců - trocha zvráceného humoru ještě nikdy nikoho nezabila. Zvedl přikrývku a nahlédl pod ni. Spatřil tam samozřejmě to, co tušil, že spatří, ale navzdory všem Houseovým logickým předpokladům se zmohl na pouhé:
"Oh."
Monstrum si hodilo do úst další tabletu a s nezúčastněným úsměvem kývlo.
"Jo. S tím se spokojím, díky. Kafe?"
"Ano," zašeptal Wilson. "Děkuju."
O slovo se pomaličku začínalo hlásit logické myšlení a to se mu vůbec nelíbilo. Bude muset zavolat Cuddyové - nejlepší by bylo, kdyby si i on sám vzal na dnešek den volna. Taky ji musí uklidnit. Říct jí, že Greg je v pořádku a že se ho pokusí udržet v posteli déle, aby si sakra konečně odpočinul. Ideální by bylo, spláchnout mu všechen vicodin do hajzlmísy, ale na druhou stranu - na rvačku s rozběsněným narkomanem se teď rozhodně necítil. Asi bude lepší ho nechat být. Sebrat se a vypadnout. Zkusit na všechno, co se tu včera odehrálo, zapomenout - ačkoli jen sám bůh ví, že to nebude lehké.
Bez ohledu na všechny mimoděk utrpěné modřiny, rozbité žárovky a hluboké otisky zubů; bez ohledu na všechen ten adrenalin, který mu burácel tělem v okamžiku, kdy za ním kráčel nahoru do schodů... bez ohledu na tohle všechno to bylo ve skutečnosti skvělé. Dychtivá, horká a surová záležitost prožitá s někým, koho byste ze všeho nejraději praštili.
Zábradlí vmáčknuté do zad. Kostnaté kyčle na těch jeho. Všechen potlačovaný vztek a napětí, uvolněné v jediném surovém polibku na schodišti - tím to začalo.
Wilson nasucho polkl. Ložnice páchla potem jich obou a on si pachy pamatoval. To byl problém. Problém, s níž bude muset něco udělat... A nejlépe hned teď.
Natáhl ruku, vzal si od Grega velký, černý hrnek s veselým obrázkem Yersinia Pestis a dychtivě z něj upil. Monstrum z něj nespuštělo zvědavý pohled a on, profláknutá padavka Wilson, ho přece jen nemohl zklamat. Zhluboka se nadechl a začal:
"Víš, Gregu, když se nad tím zamyslíme, pak z čistě statistického hlediska..."

Konec

Podle kalendáře

Thu, 10 Dec 2009 12:30:58 GMT

... má dnes svátek Julie a toho se musí zneužít. Nejnovější kapitola Krásného prevíta tedy budiž věnována jí. Doufejme, že má ráda borůvkovou marmeládu.

Já prostě nemůžu...

Mon, 07 Dec 2009 13:32:44 GMT

Opravdu ne. Já to tam fakticky nemůžu dát. Ortodoxní fanoušci jsou nebezpeční a je jich děsně moc. Hnusná zahrádka je volně přístupná a nedá se zamknout. Mohla bych to zamknout sem, ale to byste si ťukali na čelo. Taky si naň ťukám, i když to prapůvodně vzniklo jako vtip. Blbej vtip. Hodně blbej vtip. O Bethanině zahrádce, trojici Legendárních sanninů, týdnu neutrality a... ehm, hadech v letadle, kteří trpí kinetózou. (Pozor, tohle je fakt. Hadi vážně neradi létají. Nejsou k tomu fyzicky uzpůsobeni. Vůbec to nepokládají za vtipné. On taky ne.)
Takže šumák. Kdo to chce, nechť nastaví emajl.

Co je nového?

Fri, 04 Dec 2009 13:40:20 GMT

* Mám rozepsanou odpověď na Medvědův žlutý dopis.
* Mám takřka hotové další dvě kapitoly Prevíta.
* Mám oprášenou jednu starší a strašlivou věc, ale asi se octne jen v hnusné zahrádce. Tam patří...
* Pro ty z vás, který mají dálniční známku - Katze šílí a Iason Mink opět provokuje operační tým.
* Poslední kousek Pana nepolapitelného dostanete v průběhu příštího týdne.
* Potichu se tu plíží jeden Tygr. Dorazí (asi) v pondělí.

To je zatím vše, užijte si Mikuláše a nezlobte. Nerada bych o někoho z vás totiž přišla.

Následky nepatřičného sentimentu 11.

Wed, 02 Dec 2009 10:31:51 GMT

Tokugawské Edo bičuje hustý slejvák a Minulost si hříšně pohrává s Budoucností. Ctihodný komoří Janagisawa pláče. A na přístavním molu se setkávají dva nesmírně zmatení samurajové...
Ještě ne-tak-docela vyvrcholení.

11.

Sano, jehož zakořeněné instinkty konečně vystrčily drápy a rozeřvaly se naplno, pochopitelně poznal, na koho se dívá. Znovu sáhl po meči - pradávný reflex, o němž v koutku duše věděl, že je anachronický a nesprávný, ale zabránit tomu drobnému pohybu nedokázal.
Dokázal jedině přikývnout. Potvrdit (bývalému) policistovi jeho podezření. Hošinu si pamatoval. A nebyly to nejpěknější vzpomínky.
V Mijaku - které bývalo dnešním Kjótem - ho tehdy potkal poprvé. Joriki Hošina, řadový člen tamějšího policejního sboru, slizký had s hezkou tváří a instinkty hyeny, byl tehdy jedním z těch, kteří dělali Sanovi ze života a vyšetřování případu peklo. Jakožto dychtivou a všehoschopnou součást další z nekonečné řady intrik komořího Janagisawy ho měl neustále v patách. I přesto ten případ tehdy vyřešil. Zpátky k šógunovi se ovšem vracel s vědomím, že má o nepřítele víc. Stalo se to, co se stát muselo. Ten mladík dostal díky Janagisawovi příležitost, která by se nemusela opakovat a jak Sano zjistil, využil ji beze zbytku. Do Eda odjížděl s vyšší šarží, a coby Janagisawův milenec - náhrada za politickým čachrům obětovaného herce Šičisaburóa. Ten vztah samozřejmě nebyl dokonalý - ani nemohl být, protože bylo jen otázkou času, kdy během skrytých mocenských tahanic přijde jeden, nebo druhý k úhoně. Nakonec to skončilo. Ocitli se na opačných stranách bojiště a Jangisawa pak díky Hošinově bezcitné intrice zanedlouho i ve vyhnanství...
Otázkou ale zůstává, JAKOU roli hraje v DNEŠNÍ hře?
Proč je tady?

Hošina přistoupil blíž. Lehce zavrávoral, ale jeho pohled začínal být relativně zaostřený. Namířil na Sana ukazovák.
"Vy!" dostal ze sebe. Mluvení mu zjevně činilo větší potíže než rovnováha a alkoholový opar, který ho obklopoval, jemně a diskrétně naznačoval proč.
"Já. Hoho jste čekal? Jamese Bonda?"
"Tichó!" zařval Hošina a sevřel látku Sanova trička a slabě detektivem zatřásl. Na policistu, macerovaného v takové spoustě saké byl překvapivě rychlý. Sano mu instinktivně sevřel zápěstí a přidržel si ho od těla. Hošina se nebránil. Jeho obličejem cloumalo čiré zoufalství. Pak se usmál, což byl ještě strašnější pohled. "Proč jste tady?" položil Sano naléhavě jedinou důležitou otázku.
"Nemám tušení," přiznal Hošina nešťastně. Pak obrátil odevzdaný pohled k nedaleké rybářské lodi.
"Nevím, co mě sem donutilo... přijít. Támhle se něco děje. Někdo tam křičel. Volal jsem posily. Copak poslali jenom vás?"
"Nikdo mě neposlal," zašeptal Sano se srdcem až v krku. Pomalu Hošinu pustil. Rachocení deště, dopadajícího na palubu a plechové střechy skladů bylo čím dál intenzivnější, přesto se nemohl zbavit dojmu, že se v podpalubí TÉ rybářské bárky rozhostilo ticho. Odporné tísnivé ticho, které se bezvládně povaluje kolem a cosi krvavého z něj odkapává...
"Zůstaňte tady," nařídil Hošinovi, který na něj s výrazem Superman určitě všechny zachrání oddaně zíral. "Zavolejte záchranku. A taky tohle číslo," vrazil mu do ruky vlastní telefon a rychle správné číslo navolil.
"Ať sem detektiv Hirata OKAMŽITĚ nakluše. Kývněte, že jste mi rozuměl."
Hošinův pohled sice postrádal výraznější známky příčetnosti, ale pak vynervovaný policista přece jen přikývl.
"Výborně," usmál se Sano. "Musím jít."
Vytáhl zbraň a jediným hladkým pohybem přeskočil přes zábradlí přímo na mokrou palubu.

***
Laura byla úplně mokrá a z Šičisaburóa doslova crčelo, ale neodradilo je to. Nevěděli sice úplně přesně, co dělají, natožpak co BUDOU dělat, až dorazí na místo určení, ale stejně pár desítek metrů od přístavu vyskočili z taxíku a běželi, jako by jim za patami hořelo celé Edo.

***
Vrah Bundori se smál. Chechtal se s hlavou zvrácenou dozadu, jeho smích doslova přetékal triumfem a potěšením. Konečně si vzpomněl. A nevyděsilo ho to. Ani v nejmenším. Jeho krvavá minulost - dokonce i Vzpomínka na tuto chvíli - ho naplňovala hrdostí. Ve vlastních (schizofrenních) očích byl hrdina. Ten, který má moc. Ten, na jehož válečné trofeje bude Oda Nobunaga pyšný.
Komoří Janagisawa, ubohá roztřesená hromádka u jeho nohou, věděl, co se děje. Skutečnost se ukázala být horší, než čekal. Současná osobnost vraha Bundori úplně zmizela, rozplynula se v ataku duševní choroby stejně dokonale, jako osobnost Chúga Gičina, kapitána šógunovy stráže... Zbylo jen zlo. Brutalita. Potřeba podmaňovat si a ničit. Dokonce ani ten největší optimista by v tuto chvíli přestal doufat, že ho přesvědčí, aby s tou šílenou hrou přestal. Aby si uvědomil, kým ve skutečnosti je. Schizofrenie na třetí, konstatoval pranepatrný pozůstatek Janagisawova ryze současného cynismu. Umřít rukou naprostého cvoka sice nebude hezké, věděl, ale pokud si mohl vybrat, rád by to měl už za sebou. Začínal upadat do šoku, což celou záležitost celkem usnadňovalo. Bolest jako by se vzdalovala a celé tělo se stávalo vláčnějším a hadrovitějším - proto nehnul brvou, když ho vrah impulsivně zvedl a vytáhl na nohy. Ucítil, jako nedlouho před tím, jeho horký dech na uchu a chladný dotek čepele nad klíční kostí.
"Ty to VÍŠ, že jo?" zašeptal vrah. "Víš, co musím udělat. Tahle trofej... se mu bude líbit. Dokonce i když patřila tak ubohému... tak změkčilému a podřadnému samuraji, jako jsi ty... "
Komoří zavřel oči. Stejně si ale uvědomil jednu velmi důležitou věc. On nedržel nůž. Držel skutečný meč. Bohové vědí, kde k němu přišel, ale jedno věděl Komoří jistě: práce dobrých mečířů - dokonce i těch současných - disponují dostatečnou ostrostí, aby onen úkon provedl hladce a rychle. Měl pravdu. Tohle bundori BUDE dokonalé...

***
Přístav se utápěl v mlze - řidič sanitky musel do uličky mezi skladišti couvat velice opatrně. Hirata, který úpěnlivě trval na tom, že mají houkačku nechat vypnutou, je svým vozem pomaličku následoval. Nebyl si jist, jak moc se k místu činu mohou přiblížit, ale věděl, že Sano jeho instinktům bezvýhradně věří. Měl by jim tedy věřit i on sám. Rychle tedy instruoval zdravotníky, že mají čekat a bez meškání vyrazil ke vzdálené postavě na molu.

***

V podpalubí to páchlo a prastará uvolněná prkna vydávala strašlivé zvuky - pohybovat se tu tiše byl skoro nadlidský úkon. Sano se chvěl. Jeho svaly sténaly pod náporem dalších přívalů adreanlinu. Zítra se bude cítit jako po pořádné nakládace, i kdyby žádné zranění nakrásně neutrpěl. Teď se ale kradl dál. Věnoval veškeré soustředění snaze neupozornit na sebe dřív, než to bude nezbytně nutné. Slyšel dvojí dech. Bolestné, sípavé oddechování, které správně přičítal Janagisawovi, bylo mnohem slabší, což ho vyděsilo. Bude muset rozrazit dveře. Využít momentu překvapení, než bude pozdě...

***

"Tady!" vykřikl Šičisaburó. Laura se ohlédla, ale už bylo pozdě. V tu chvíli po obou hmátla dvojice číchsi rukou a neúprosně je vtáhla do stínu jedné z uliček.

***

Sano nedýchal. Pomalu, opatrně přenesl váhu celého těla dozadu, aby vložil do kopu, jímž rozrazí dveře, veškerou sílu. A právě tento manévr měl za následek to, že nedůstojně upadl na záda, když ticho za dveřmi prořízl nepříčetný výkřik, provázený horečnou aktivitou.

***

"Ticho," sykl vysoký, ramenatý zdravotník. "Nehýbejte se, klid, klid... Dál nemůžete. Policejní akce."
"Do hajzlu," mračil se Šičisaburó a třel si naražené rameno. "Málem jsem se počural."
"Což ti samozřejmě nezabránilo v tom, abys mě kousnul!"
"Promiňte. Nepřepadaj mě každej den."
"Dobrá," zašeptala Laura. "Co se tu děje?"

***

Teď, myslel si Komoří odevzdaně, teď spadnu. Teď se mi podlomí kolena a já se zřítím zpátky do toho svinstva. A bude to bolet. Zcela určitě...
Vrah Bundori se tvářil překvapeně. Byl velice bledý. Tak bledý, že připomínal přízrak - něco z ošklivé strašidelné legendy, kterou Japonské babičky strašívají vnoučata, když se jim nechce do postele. Potom, po nekonečně dlouhé chvíli, vrah od Janagisawy couvl. Zakašlal, přičemž mu po bradě stekla trocha krve. Celé to připomínalo laciný filmový trik, ale bohatě zdobená rukojeť, která pomalu vyklouzla z Komořího ruky, vypadala až moc skutečně. Kolem ní začínalo cosi prosakovat. A Komořímu, který se maniakálně usmíval, definitivně došlo, co se stalo. Byl to mžik. Dvě vteřiny, kdy jeho mozek pod posledním zoufalým přívalem adrenalinu zanaříkal a přinutil ho zapomenout na bolest a naposledy zmobilizovat síly, o nichž byl přesvědčen, že je nemá. Pud sebezáchovy je hračka k nezaplacení. Většina lidí - pokud má doopravdy štěstí - prožije svůj život bez toho, aby si účinnost téhle věcičky měla možnost ověřit. Ti ostatní ale vědí, že v některých chvílích funguje dokonale. Tajuplná síla, který vás i v té největší krizi donutí zatnout zuby a ještě jednou to zkusit. Komoří si mlhavě pamatoval, jak na rozklepaných kolenou ukročil - což vrah mylně pokládal za ztrátu rovnováhy - využil jeho nepozornosti a přehnané sebejistoty, a vší silou ho kousl do kostnatého předloktí. Jistě, byl to risk, ale prostor mezi ostrou čepelí a jeho tělem se na malou chvilku zvětšil. Dost na to, aby se provlékl, otočil a vyrazil vrahovi zbraň z ruky. Nějakým zázrakem ji chytil. A pak, v jedné jediné vteřině...

***

Sano ty dveře vykopl právě v okamžiku, aby stačil zahlédnout, jak vrah Bundori padá. Na muže jeho konstituce tak činil efektně pomalu. Dopadl na bok, schoulený do klubíčka. Už nevydal ani hlásku. Ani vzdechnutí. Sano mu nemusel zkoušet puls, aby se ujistil, že je s konečnou platností mrtvý.
Poklopem ve střeše pronikal do kajuty kužel mlhavého, nedomrlého světla a Komoří, zakrvácená a roztřesená postava uprostřed místnosti, v něm vypadal jako postava nějakého dramatu. Zubožený, ale hrdý samuraj, který udělal, co udělat musel a teď může se ctí odejít...
Sano fascinovaně přihlížel, jak rozechvěle zvedl hlavu a nepatrně se pousmál. Vzápětí se mu kolena začala podlamovat... a Sano se instinktivně vrhl dopředu, aby Janagisawu chytil. Přesně v tu chvíli se jako v nějaké hloupé veselohře ozvalo zaburácení:
"POLICIE, ANI HNOUT!", a na scénu vtrhl Hirata...

***

"Zdravotník! Je tu nějaký... Výborně, můžete zajet až sem? Tak hoďte sebou, rychle."
"Nutná sebeobrana? A můžete to dosvědčit?"
"Hele, co VY tady děláte? Pro civilisty je sem přístup uzavřen!"
"Okamžitě mě pusťte, nebo... nebo VÁS JEŠTĚ JEDNOU KOUSNU!"
"Ale no tak, nechte toho. Zůstaňte, ale nemotejte se tu. Sano-san? Ten mladík patří k vašemu týmu?"
"Ehm... ne tak docela. Ale taky si s ním chci promluvit, takže... "
Byl tu neuvěřitelný zmatek. Laura si nebyla úplně jistá, co přesně má cítit. Jedna část jí samotné to drama prožívala s nimi, třásla se a cítila v krku žluč, ale ta druhá byla rozechvělá nadšením, že ho vidí. Sano Ichiró, statečný vyšetřovatel samotného šóguna, románová postava, s níž strávila tolik času, tu prostě stál a odpovídal na otázky kolegů a členů zdravotnického týmu... Sano z masa a kostí. Skutečný Sano. Vidět ho a shledat, nakolik se její představa blížila skutečnosti, bylo neuvěřitelné. Ale bylo tu ještě něco. Něco podvědomého. Mnohem staršího. Vzdálené šimrání nějaké Vzpomínky, kterou si nebyla tak docela jistá...
A pak se na palubě objevil zdravotnický tým s nosítky, což její pozornost okamžitě odvrátilo k něčemu jinému.
Komoří vypadal strašně. Pořád ještě trochu krvácel a na krku měl límec, ale byl při vědomí a očividně si jí všiml.
"Laura - chan... ," usmál se nepořezaným koutkem úst. "Já věděl, že přijdete. Doufám, že si děláte poznámky."
"Hele," plakal Šičisaburó, "koukej zmlknout, jo? Musí tě bolet, když mluvíš."
"Víte," usmál se Sano Ichiró, přihlížející transportu z druhé strany nosítek, "pořád mám pocit, že tomu něco chybí. Tohle vyvrcholení nějak... postrádá šťávu."
"Hai," zašeptal Komoří. Z očí mu zářilo poťouchlé potěšení. "Taky si myslím. Nějaká... padoušská hláška. Něco jako... A teď mě rozvažte, ať vás můžu zabít..."
Laura proti své vůli tiše vyprskla.
"Šógun snad tentokrát nedorazí."
"Aspoň něco," řekl Janagisawa. "Nesnáší krev, určitě by trval na tom, že musím vstát a jít se opláchnout."
"A nalíčit," zaútočila na Sana další absurdní Vzpomínka.
Komoří se pochopitelně nemohl zasmát, ale snaha tu byla. Šičisaburó vzdychl a tváří se mu mihlo cosi nesmírně starého a unaveného. Pak herec zalovil v batůžku a vytáhl knihu. Vzhledem k okolnostem to mohla být jen jedna jediná kniha na světě.
"Lauro," řekl vyčerpaným hláskem. "Tohle prosím vás neberte osobně."
A s děsivým zařváním mrštil knihou přímo do zálivu.
Všichni přítomní - tedy, ti nepřikurtovaní k nosítkům, samozřejmě - mu zatleskali.
"Tak dost," smázl jejich úsměvy mohutný zdravotník. "Musíme jet."

***

Konečně přestávalo pršet. Edo se pomalu ale jistě vzbouzelo z těžkého snu a palčivě si uvědomovalo, že je Tokiem. Joritomo Janagisawa se s traumatem vyrovnával po svém - právě zlikvidoval láhev saké a Lauřinu knihu, rozškubanou na nepatrné kousíčky, postupně spláchl do hotelové toalety. Netušil, že situace může být ještě absurdnější... stejně jako morbidní humor, s nímž jeho otec a detektiv Sano Ichiró na nemocniční chodbě právě slavnostně uzavřeli příměří. Tentokrát opravdové...

Jestli jste to dočetli až sem, nepotřebujete brýle. Ne, to ještě není konec. Vzhledem k celkové rozlezlosti textu ještě dostanete bonus. Děkuji za pozornost.

Proč jen tohle nemůžu dostat z hlavy?

Tue, 01 Dec 2009 11:40:02 GMT

Tahle písnička mi v hlavě vrzala celý večer. Dokonce jsem si ji - jen v duchu, naštěstí - broukala i při páchání Dálnice a následně i (staro)nové kapitoly Prevíta. Zněla mi dokonce i ve snu. Divné...

Danka má narozeniny!

Tue, 01 Dec 2009 11:28:42 GMT

Otevřeně přiznávám, že oslavy - zvlášť v poslední době - obvykle prošvihávám. Ne oumyslně, ale stává se to. Jsem moc ráda, že tentokrát paměť (a lj, co si budeme povídat... :o)) zafungovala a já tudíž můžu napsat TOHLE:

VŠECHNO NEJLEPŠÍ K ...TINÁM, DANKO!

Hodně zdraví, protože to když není, ztrácí na důležitosti i všechno ostatní. Hodně lásky a soudržnosti, protože to je společně s černým humorem hodně spolehlivá záchranná síť. Spoustu barevných zážitků, kořeněných tónů a voňavých setkání. Jo, a ještě hodně štěstí!

Ehm, ehm...

Fri, 27 Nov 2009 12:33:30 GMT

Kdyby to teda čirou náááhodou někoho zajímalo... Něco pro Vás mám. Něco malého. Teda, ne zas tak malého, abychom si rozuměli. Maminka vždycky říkala, že je lepší vyhořet, než se stěhovat, a já jí zcela dávám za pravdu. Tedy, ne, že by ten otravný tvor měl tak těžké kufry, to určitě ne. Ale bylo ho dost...
Tenhle dárek jste čistě teoreticky vzato měli dostat až v pondělí, ale kdo ví, co bude. Dobrá, nebudu to rozmazávat, snad jen - sypte rozbalovat. A užijte si poslední listopadový víkend.

A teď jen udržet balanc...

Wed, 25 Nov 2009 15:27:34 GMT

Podivná povídka o vstávání a oklepávání se. O hlazení šrámů, jedné prastaré vzpomínce a také o tom, jak je důležité udržet rovnováhu. Věnováno někomu, kdo je daleko, většinu času se schovává, ale moc mi pomohl. A taky těm, kteří umí číst mezi řádky.

***
"Nic nevidím," řekla. Listí pod nohama studilo a polštářky mechu byly nasáklé vodou. Uklouznout by bylo snadné. Strašlivě snadné a poněkud definitivní, vzhledem k té výšce. A místa tu taky nebylo moc - s bídou pár centimetrů po pravé a levé straně chodidel. Slyšela ho dýchat. Znělo to skoro pobaveně, ale on si to mohl dovolit - narozdíl od ní totiž vždycky dopadl na nohy.
"To je účel," zasmál se. "Tak půjdeš už?"
Povzdech. Mírná křeč v pravém lýtku, třas v rozpažených rukou, pot na čele.
"Bylo by to jednodušší, kdybych něco viděla."
"Nebylo. Měla bys závrať. Mluv se mnou."
"Co chceš slyšet?"
"Řekni mi o Paříži. Pověz, co se stalo."
První krok. Spíš krůček - ubohých pár centimetrů vpřed, s chodidlem pevně přitisknutým k mechovému koberci.
"Ale to nestojí na řeč. Hloupá náhoda. Ta římsa byla mokrá. Když Inkvizitor zmizel, otočila jsem se a pak jsem... "
"Spadla, to už jsem slyšel. Ale já potřebuju vědět JAK. Uklouzla ti noha? Zazmatkovala jsi?"
"Ne. Vlastně jsem se spíš lekla. Připadalo mi srandovní, že i já můžu spadnout. Mungojerrie se mě pokusil chytit, ale nestihl to."
Příšerné déja vu a studený vítr v zádech.
"Pokračuj."
"Měla jsem se ve vzduchu otočit, ale neotočila."
"Měla jsi zlomené žebro."
"Kapku málo na tak pěknej držkopád. Jsi... jsi daleko?"
"Už jenom kousek. Tři, čtyři kroky a podám ti ruku."
Další krok. Zvláštní, jak strach někdy svazuje končetiny. Tohle nebyl hezký test, ale pokud to byl jediný způsob, jak se téhle vzpomínky zbavit...
Kočky přece vždycky dopadnou na nohy. Teda, skoro vždycky.
Zvuk jeho dechu se blížil. To bylo příjemné. Mnohem příjemnější než představa neskutečné hloubky tam dole. Pomalu, o-pa-tr-ně přešlápla a levou rukou zašátrala v prostoru před sebou. Nahmatala studenou dlaň - důkaz, že je tahle nehezká záležitost po nekonečné hodině u konce. Ještě jeden jediný trapně malý krok a narazila do něj. Roztřeseně vydechla. Jen takhle malý, pranepatrný kousíček ji dělil od toho, aby si úlevou ukrápla do spodního prádla. A on to věděl. Ten zatracený prevít to věděl. Proto se smál, když jí sundaval pásku z očí. Byla by ho nejradši praštila, ale z důvodů zcela zřejmých snad bude lepší, udělat to na pevné zemi.
"Bavíš se?" věnovala mu strašlivý kočičí úšklebek. Měla v očích slzy, ale taky se přestávala třást, což nebylo špatné. "Jsi příšernej chlap. To bylo strašnější než trénink u Velkého šéfa."
Konečně ji objal. "Pojď sem, ty srágorko," zabručel. "Zvládla jsi to."
Za normálních okolností by byla bývala vystrčila drápy, ale přiznejme si to - tenhle láskyplně rýpací přístup byl momentálně přesně tím, co potřebovala.
Přitiskla se blíž.
"Chytil bys mě, kdybych náhodou..."
"Samozřejmě. Co sis myslela - že tě klidně nechám žuchnout do kapradí?"
Voněl. Až moc hezky, než aby to mohla nechat bez povšimnutí. A díval se na ni taky docela podezřele. Kolem se plížilo cosi známého. Povědomého. A vrnícího. Nebyla si jistá, jak dlouho to dokáže ignorovat. A jak dlouho to navzdory všem okolnostem dokáže ignorovat on...
"Jsem praštěná, viď? Kočka přece pokaždé dopadne na nohy."
"Jsi praštěná. Mrňavá, roztomilá henna gaidžin. Ale už budeš v pořádku."
"Já vím. Děkuju."
Pustil ji. I ona ho pustila, přičemž ji překvapilo, jak je to těžké. Oba se tvářili VELMI profesionálně.
"Ehm, takže... ," řekl rozpačitě, "myslím, že bude lepší, když se teď vrátíme. Začíná se stmívat. Přijmeš pozvání na večeři?"
"Moc ráda."
Pozvedl obočí.
"Opravdu?"
"Čemu se divíš?" zasmála se. "Začíná se mi tu líbit."
Ta věta samozřejmě prošla autocenzurou, než ji vyslovila, ale on ji pochopil úplně přesně. Vzal ji za ruku. Na nohy tentokrát dopadli oba. Když odcházeli do civilizace, ta divná, horká, zachumlaná věc se jim plížila v patách. Vydávala opravdu divné zvuky, které při troše představivosti zněly skoro jako Příboj...

Konec

Hádejte co...

Tue, 24 Nov 2009 10:39:23 GMT

Pořád nedokážu dokumentovat. Hlavou se mi honí neuvěřitelná spousta volovin, ale napsat něco - cokoli - rozumného, to ne. To ani náhodou. Ale protože souběžně pracuji na něčem, z čeho někteří nemnozí z vás budou mít (možná) docela radost, a protože uplynuvší Zvěrosraz už velmi realisticky popsala spiritofdream, budu stručný Lemur.
Vidět po takové době Zvířátka a Rostlinky bylo milé. Velice milé. Všem zúčastněným se při této příležitosti omlouvám, že se mnou tentokrát nebyla až taková sranda. Ale líbilo se mi to, ne že ne. Dokonce moc. (Tak jo, já se vám přiznám - jistou část lemuří osobnosti nesmírně těší fakt, že některé osoby zůstávají stejně hravé, střelené a pekelně chtipné, jako bývaly dřív. Je milé zjistit, že aspoň na některé náležitosti lemuřího žití zůstávají stabilní, když mu realita škube kobecem pod nohama.) Jo, a mám vás všechny moc ráda, kdybyste to čirou náhodou nevěděly. *malý, nenápadný lemur*
Tak. A teď už zmizni, sentimente - potřebuju zaznamenat pár zcela racionálních postřehů.
* Ebě to se stojanem fakt slušelo. Doufám, že jim to navzdory okolnostem nakonec vyjde.
* Já už se na ten Máj sakra musím podívat. (A budu se snažit zapomenout na to, co řekl brácha. "Jo, na to nás vzala češtinářka. Docela dobrý. Furt se tam souložilo." No, možná. Ale obávám se, že kanonický pairing asi nebude to, co bych ocenila, jestli mi rozumíte.XD)
* Musím vybalit skicák a tužky. (Přípodotek zdánlivě mimo mísu, ale brzy pochopíte.)
* Chci chlapa! Jednoho úplně konkrétního! A je mi fuk, že nevypadá jako chlap! (I tenhle přípodotek zanedlouho pochopíte.)
* Už vím, proč je sex v přírodě rajcovní. Souvisí to se sušenkama.
* Čím víc se některé postavy pokoušíte zahnat a vysvětlit jim, že o nich tady prostě psát nesmíte a nemůžete, s tím větší pravděpodobností se vás budou držet jako klíště a nějaký příběh vám vnutí.
* Dokážu dopsat dopis! Za obsah ovšem neručím.
* Jsem kofeinový lemur! A líbí se mi to.
* Nestačím koukat. Ale budu si číst.:o)

Nástrahy nepatřičného sentimentu 10.

Fri, 20 Nov 2009 12:03:14 GMT

Tokio si Vzpomíná, že bývalo Edem. Komoří Janagisawa touto alternativou není nadšený. Ani zdaleka ne...
Předposlední kapitola o anachronických vůních, soumraku, nehezkých trofejích a kimonu, plném krvavých skvrn...

10.

Skryté proudy... Některé jsou zrádnější, než by jeden čekal - Návrat Krásného prevíta.

Sano Ichiró běžel a Vzpomínka se nelítostně řítila za ním. Přinášela s sebou bolest. Dvojí vidění. Anachronické zvuky a pachy na něj útočily ze všech stran. Kdysi tu býval přístav. Prachobyčejné dřevěné molo, kůly, zavěšené sítě. Řada rybářských bárek - od těch nových až po ty prastaré a pozvolna trouchnivějící, sténající pod smrdutým nánosem vilejšů a řas. Periferním zrakem ten přístav pořád viděl, těsně pod obrazem přístavu nového. Vytrvale probleskoval na pozadí řady moderních skladišť a zpracovatelských závodů, kolem kterých se Sano bezhlavě hnal. Šílené. Velmi schizofrenní. Navíc to dokonale odporovalo všemu, co se z detektivní práce kdy naučil. Sama představa vyšetřování, postaveném čistě na předtuše, na svitu oné výsměšné žárovičky, poblikávající v Sanově podvědomí, se vzpíralo všemu čemu doposud věřil. Na rovinu, byla to pitomost. Něco, co racionální vědec nepřipustí ani za milión let. A přece to dělal. Hnal se za svou chimérou. Nevěděl přesně, co hledá, ale byl si jist, že to pozná, až to uvidí...

***
Ostražitě se pozorovali. Najednou nevěděli, co říct. Tak na sebe prostě koukali - spisovatelka a mladý herec kabuki - zatímco jejich čaj pozvolna vychládal.
"Co budeme dělat?" položil potom Šičisaburó vcelku logickou otázku.
Laura Joh pokrčila rameny.
"A MŮŽEME něco dělat?"
"Správná otázka," řekl Šičisaburó. "Asi nemůžeme zavolat na policii a oznámit jim, že víme, kde Komoří je. A že je tam s někým, kdo se na základě nějaké pošahané schizoidní představy domnívá, že je... dvořanem Lorda Nobunagy, nebo kým..."
"...což jsme se dočetli v nějaké knize," dodala nešťastně. "Pokládali by nás za cvoky."
"Víte, kladu si otázku, proč se to celé opakuje."
"Možná to tak prostě MÁ být. Historie se otáčí v kruhu... tak se to říká, ne?"
Šičisaburó zvedl ruku a napůl dětským gestem se zakousl do vlastního palce. Laura by ho byla nejraději pohladila.
"Vsadím se," zašeptal jemným hláskem, "že jste neušila, že je psaní ve skutečnosti taková sranda."
Vydala podivný zvuk. Krize sem, krize tam - záchranná síť černého humoru fungovala spolehlivě. A byla sakra pohodlná...

***
Lilo a lilo. Někdy tou dobou zoufalé zvuky v podpalubí utichly. Někdy tou dobou si bývalý nadporučík Hošina s bolestnou intenzitou uvědomil dvě věci. Tou první bylo, že na ledovém dešti definitivně vystřízlivěl. Tou druhou, že žádná pomoc nepřijde.

***
Promáčený koberec Reality se naklonil na pravobok. TADY to bylo... Ta odporná stará bárka. Docela vzadu, před posledním, léta nepoužívaným skladištěm, kotvila mírně nakřivo. Zachvívala se ve větru jako vetchá stařenka, stižená skoliózou. Sano se přistihl, že podvědomě sahá k pasu, ale rukojeť meče pochopitelně nenahmatal. Pouzdro s devítkou tam ovšem pořád bylo, což by ho teoreticky mělo uklidnit... Ale neuklidnilo. Myslí mu vířily obrazy tak divoce, že nezmála zakrývaly obraz reálný: Ctihodný komoří Janagisawa, zakrvácený a vzteklý na podlaze v podpalubí... Loď, která se neovladatelně řítí s proudem... Vrah Bundori na můstku... A nakonec i on, Sano Ichiró, zraněný a promočený na kůži, jak se celé to peklo zoufale snaží zastavit...
Déja vu bylo tak silné, až Sana přimělo zastavit. Bolestně oddechoval, dlaně opřené o stehna a mžoural skrz deštěm mokré vlasy na loď - sotva zřetelný přízrak... Pak jeho pozornost zaujalo ještě něco. Ubohá hubená postavička, přikrčená u vázacího lana. Když zaostřil, s úžasem zjistil, že na něj zírá stejně udiveně, jako on na ni. Pak se postava napřímila. A hlasem děsivě známým zavolala:
"SANO... ICHIRÓ?"
Byl to Hošina.

***
V tu samou chvíli, jen o něco dál, zvedla Laura Joh Rowland svůj mobilní telefon a řekla: "Policie?"
Nakonec, naděje umírá poslední...
V docela jiné čtvrti, v jistém hotelovém pokoji, odhodil Joritomo Lauřinu knihu, nacpal si pěst do úst, a hlavou mu blesklo jediné zoufalé NE.
A na Edo, které na současné Tokio začínalo povážlivě zapomínat, definitivně padl soumrak.

Pokračování příště...

Činorodý lemur

Thu, 19 Nov 2009 13:34:41 GMT

Konečně jsem se dokopala k tomu, nastrkat na rajče těch pár fotek (různorodé kvality) z posledních čtrnácti dnů... Díky jakési chybě v systému jsem tak činila dvakrát a nebylo to pěkné. Jak ale říká Christopher Moore: někdo tu špinavou práci dělat musí...
Docela dobré zprávy: ze zdánlivě bezedných vykopávek, prováděných v jisté omšelé krabici od bot, byl vyzdvihnut velmi překvapivý, napůl zapomenutý fragment Prevíta. Je to kruté. Je to rouhačské. Chcete kousek?
Zprávy ne tak dobré: jeden z mrňavých hajzlíků našeptavačů si s urputností sobě vlastní definitvně prosadil, aby se hostem Velké Postreinkarnační pařby stal též... ehm, Viscontiho bývalý milenec. Jistě, o tom jsme uvažovali. Do posledního okamžiku jsem ale doufala, že se z toho nakonec vykroutím. Ten rakušák je totiž ještě naživu a prevítí argument "Však ty si ho už nějak přizabiješ" mi nepřipadal dvakrát etický. ~~Otázkou je, zda se tu etikou může ohánět někdo, kdo stvořil Frankieho, šíleného kazatele.~~ Nicméně, budou mít, co chtějí. Ale jestli mě krom ortodoxních příznivců různorodého spektra žánrů přijede zabít taky ještě nějaký fanoušek pana Bergera, budou mít po žížalkách nadobro. Tak.
Obávám se, že Pana Nepolapitelného dostanete až zítra. Jeden kousek mi tam pořád nějak... drhne, a štve mě to, neboť jsem se pošetile radovala, že hotovo. Stejně jsem už dávno získala pověst slibotechny, co neustále porušuje přikázání Neslíbíš termín bližnímu svému. Ale tohle doopravdy... ehm. Raději snad mlčet.
Jen tak mimochodem, opět jsem zjistila, že do šuplíku umím psát skvěle... *sarkastický lemur* Psát do šuplíku je ale někdy jediný způsob, jak ulevit utýrané hlavě, úplně se nezbláznit a zároveň nenutit osoby blízké, zvedat nad texty oči v sloup. Výmluva? To si pište.
Úplně nejdůležitější přípodotek: NA VŠECHNY ZÚČASTNĚNÉ SE STRAŠLIVĚ TĚŠÍM!

Než dostanete reportáž ze Čtení...

Wed, 18 Nov 2009 12:22:06 GMT

... tumáte pár vcelku nepodstatných upozorňujíků na věci okolostojíčné, současné i budoucí.
* Zvěrosraz bude. 22. 11. Na obvyklém místě, pokud se nerozhodne(me) jinak. Podrobnější informace telefonicky, nebo mailmo.
* K záležitostem, připraveným ke zveřejnění... Pan Nepolapitelný je dopsán. Na IDLM se pracuje.
* Informace pro ty, co se čas od času vyskytují na Intergalaktickém dálničním úseku: Katze už zase vrní. Vrní a vrní a vrní.
* Krásný prevít se hodlá nasáčkovat na Velkou postreinkarnační pařbu. Zkusíme mu to překazit. Zanedlouho a jinde.
* Konečně mám tu správnou motivaci. Juché.

Anatomie sněhové vločky (a jiné okolostojíčnosti)

Fri, 06 Nov 2009 09:59:01 GMT

Víte, já vážně miluju lidi, kteří pod svou vážnou, skrznaskrz seriózní a převelice profesionální stránkou skrývají nadšení, dětskou radost z maličkostí a taky - a to je velmi důležité - schopnost, zdravě si utahovat ze sebe sama. (A osobně se domnívám, že mám obrovské štěstí, že mne pár takových jedinců obklopuje, inspiruje a drží nad vodou, když je zle. Díky, díky moc, Spojenci moji! *mává a posílá polibek* Ehm, to jen tak na okraj.)
Proč se o tom ale zmiňuju? No, před pár dny mi jeden kamarád poslal mail s odkazem na web jistého profesora fyziky z CALTECH (California Institute of Technology). Nejdřív jsem netušila proč - za normálních okolností se totiž fyzikářů docela bojím - ale pak jsem klikla a začala íkat nadšením. Uvědomila jsem si totiž, že profesora Libbrechta vlastně znám. Že jsem o něm docela nedávno shlédla nějaký pořad a byla hrozitánsky nadšená jeho nadšením pro to, co dělá. Že skoro dokonale splňuje to, o čem se smiňuji na začátku článku. Dokonalý profesionál. Seriózní badatel. A zároveň... chlápek, který fotí sněhové vločky.
Jsem okouzlený Lemur.:o)

Akční lemur

Wed, 04 Nov 2009 11:52:56 GMT

No, spíš by se slušelo napsat zmrzlý lemur, ale to jsme teď asi všichni, tak proč to zbytečně rozmazávat. Mám za sebou trysk po úřadech, jsem promočená až na podsadu, srkám (urologický) čaj a pořád se nějak nemůžu zahřát. (Lemuří chřipka?). V hlavě se mi - krom věcí praktických a k přežití nezbytných - tetelí jeden příběh. A taky si od probuzení broukám jednu písničku, kterou jsem neslyšela strašně, ale strašně dlouho. Zpívá ji ženská s absolutně oužasným hlasem...
A víte co? Já vám ji pustím... zatímco budu přemýšlet.

Ale teď už fakt naposledy

Tue, 03 Nov 2009 09:26:46 GMT

Slibuji. Slibuji, že se nebudu poťouchle navážet do fandomů, které nejsou tak úplně "moje". Vážně. Opravdu. Už nikdy nikomu nebudu tvrdit, že... že se staropanenské protestantky občas nekoupou samy. Že Hadi v letadle (zvrací) a občas si v Bethanině zahrádce dají schůzku s Tomem Riddlem, "tím zajímavým mladíkem s ještě zajímavější vizí". Že Iason Mink pokládá za nesmírně zajímavé pohovořit s agentem Mulderem a má velkou srandu z toho, jak Scullyová reaguje na jeho feromony...
Takže tady máte třetí a poslední kousek. Polož tu tyč z hrazdy, spiritofdream, už budu hodná. Pak už tvé oblíbené akrobatky fakt nechám na pokoji.:o)
Varování: Mé oblíbené kocovinové klišé. A budu zlá. Budu na toho francouzského parchanta MOC zlá.:o)

                                   O modrém plyši, pruhované vlajce a zatraceně tvrdém přistání

Crrr...

To snad není možný. Co je to za zvuk?

Crrr...

Ouuu... nechte mě umřít. Ne, já JSEM mrtvý - nechte mě, ať se tu pod dekou pomaloučku potichoučku rozkládám. Třeba se vsáknu do matrace a zmizím z povrchu zemského. Hmmm... to by bylo fajn.

Crrr...

To bolí! A dělá to s tou divnou, na troud vysušenou věcí, která mi chrastí v dutině lební, hrozné, ale opravdu hrozné psí kusy. Ostatní orgány na tom patrně nebudou lépe. Na rovinu, netuším, jestli by se ta otravně zvonící věc dala roztlouct na prášek lidskými játry, ale na ta svoje bych si dneska klidně vsadil...

Crrr...

Dobrá, dobrá, dobrá.... tak já zkusím otevřít oči. O-pa-tr-ně... A hele, ohňostroj! Merde. Dobře, to nebyl nejlepší nápad. Stejně se ale budu muset pohnout. Protože život není fér a ta podělaná, tisíckrát prokletá věc zvonit nepřestane. Taky si někdy myslíváte, že Alexander Graham Bell musel být pěkný parchant?

Crrr...

Stejně je zvláštní, jak k vám v jistých situacích přicházejí vnější vjemy tak nějak... pozvolna, nemyslíte? Možná je to přirozená obrana organismu, abyste z té přemíry jedů, které jste do něj předchozí den nalili, nezkolabovali na místě. Co jsem to pil? Leštěnku na nábytek? Výluh z mločího oka? To je jedno - každopádně bych vám klidně mohl odpřisáhnout, že toho byla plná láhev. Ale co se dělo potom?

Crrr...

Ale fuj - co to mám v puse? Aha, vlasy. Jednoho krásného dne vezmu nůžky... Co si to namlouvám, nevezmu. Určitě ne dneska. Nevím sice, jak snadné je vypíchnout si oko, ale proč to riskovat. Zaručeně by se mi to povedlo... Ale ne, ne, ne.... už si vzpomínám! Už se mi začíná vybavovat, co jsem dělal včera. To ne. Že bych telefonoval? Svatá makrelo, to ne... Já vážně telefonoval do Států...

Crrr...

A teď se mi pomaličku začíná vynořovat i všechno ostatní. Úplně všechno... Atrofovaný mozek zřejmě získává prapůvodní tvary. Ale bolí to. Au a ještě jednou au.

Crrr...

"Haló? No, co jééé?"
"BONJOUUUR! To jsem jááá, tvoje kocovina, jakpak se cejtíš!?"
To snad není možný.
"Hamiltonová?"
"Ne, Matka Tereza. Jen jsem ti chtěla oplatit ten milej telefonát v jednu v noci."
"Já ti volal?"
Proboha, ano. Zcela určitě.
"Co myslíš?"
"A... tys mi to zvedla?"
"Ty se mi snad zdáš! Měl jsi tak silný přízvuk, že ti nebylo skoro rozumět. Nejdřív jsi na mě zařval, jak to, že jsem si dovolila položit ti telefon. Vysvětlila jsem ti, že hovor zkrátka vypadl. Nevěřils mi. Chtěl jsi Sořino číslo."
Ach ne, ach ne... Polož tu pálku, Realito, já už budu hodný...
"A... a tys mi řekla... ?"
Já to tuším. Ale nevím jistě, jestli to chci vědět určitě.
"Páni, ty si nevzpomínáš ani na tohle? No, řekla jsem ti, že už jsme sice v posteli, ale že ti ji mileráda předám. "
Au. Tak na tohle si čirou náhodou vzpomínám. Zejména vzpomínka na ten pocit prozření a poznání vlastní imbecility je velmi intenzivní.
" Volal jsem nevhod. Omlouvám se. "
"......."
"Hamiltonová?"
"Promiň, mohl bys ještě jednou zopakovat tu poslední větu?"
"Omlouvám se - počkat, co blbneš?"
"Víš, tohle od tebe slyším nejspíš úplně poprvé a taky asi naposledy. Vlastně jsem dodneška netušila, že tohle slovo vůbec znáš."
"Jasně, jen si mě vychutnej... Jen se raduj, jakej jsem idiot, vždyť si taky nic jinýho nezasloužím..."
"Přestaň vrčet, primadono. Omluva se přijímá."
A hele, to znělo docela přátelsky.
"Ehm... já... děkuju. Teď už to asi není důležitý, ale to číslo jsem chtěl hlavně proto, abych ji mohl pozvat na menší výlet do Rousillonu a po nejbližším okolí. Poslala by mě do háje, ale za pokus to stálo. Vím, že máte asi vlastní program, než zmizí do Japonska, ale kdyby se vám čirou náhodou chtělo... "
"Strávit pár dní ve tvé vznešené společnosti?"
"Strávit pár dní ve společnosti naprostýho pitomce, když už - máte příležitost. Slibuju, že se budu chovat slušně."
"To předpokládám."
"Dej vědět. Pošlu ti itinerář a vypůjčím vám kola a ... ehm, vyvěsím duhovou vlajku."
"Dám, slibuju."
"Merci. Když dovolíš, já to teď položím, zkusím vstát a půjdu si... pozvracet vlasy, nebo tak něco."
"To zní dobře."
"Že váháš."

Cvak.

                                                                           ***
"Kdo to byl?" chtěla vědět Sora. "Čemu se směješ?"
Marná snaha. Leila byla úplně rudá a svinutá do klubíčka a horečně si tiskla na rty polštářek. Chechtala se, jako by už nikdy neměla přestat. Pak, po nekonečně dlouhé době, nabrala dech a s maniakálním výrazem k Soře vzhlédla.
"Víš," řekla, "začínám být přesvědčená, že Bůh existuje."
"Eh?"
"A některé telefonické rozhovory by se měly nahrávat. Jako odkaz budoucím generacím, chápeš?"
"Ne," řekla fascinovaně. Nevzpomínala si, že by Leilu někdy viděla takhle se smát. Ale líbilo se jí to. Moc se jí to líbilo...

                                                                Konec

Hotovo...

Sat, 31 Oct 2009 11:09:55 GMT

Díky všem přinahlížejícím čarodějným mocnostem - ten podělanej dort na oslavu tátových narozenin je KONEČNĚ hotov. Koukněte.
Nenávidím krém. Nesnáším marcipán! Chci kyselý rybičky.

Čím dál víc magie kolem...

Fri, 30 Oct 2009 14:27:19 GMT

Venku je nádherně. Fotky z foťáku - všech dvatisíce devětsetdevadesátdevět - jsou staženy a uskladněny. (Snad bezpečně, páč se v nich skrývá i malý, ale zato nenahraditelný kus budoucí únorové výstav(k)y. Až přijdu domů, vrhnu se na hroudu marcipánové hmoty, která se výhružně krčí v ledničce a ~~sním ji~~ s pomocí veškerých magických potvor, co se momentálně tetelí kolem z ní ( doufejme) vytvořím šílené dekorace na ještě šílenější dort. Táta má totiž narozeniny. Oslava-neoslava proběhne zítra a pocity z ní mám smíšené. Z rodinných oslav zpravidla velmi brzy prchám. A ne, že bych neměla důvod...
No, nevadí. Vždycky se dá zdrhnout s foťákem do lesa. Koneckonců, je čas zamyšlení. Vzpomínání na ty, kteří už tu nejsou. A osamělé bloumání barevným listím, když se stmívá, mi pro tuhle činnost připadá víceméně ideální. Je fajn, že se pomalu ale jistě přestává projevovat chcíplotinový efekt a že už zase dýchám. No, popravdě se projevuje extrém skoro opačný - jen zkuste strávit dopoledne tím, že si s bratrem hrajete na Simonovu kočku a připadá vám to strašně srandovní... (Ale přísahám, že jestli ještě jednou mjoukne, dopadne jako Riki, když deptal Katzeho TAMTÍM zvukem. *cuká jí oko* )
Vůbec se celý den projevují nějaké prapodivné síly... Pořád se ještě smějeme. A padají z náš hlášky tak neuvěřitelné, že by z nás kdokoli dospělý zaručeně vykvetl. ~~(Počkat. Já JSEM dospělá. A sakra...)~~
Malá ukázka:
Já: (sledujíc, kterak se bratr marně snaží spustit dvd s Princem Dvojí krve): Jsi technický typ. Vyřeš to.
Bratr: (vstane a lehce udeří do přehrávače)
Já: (omírám): Nejstrašnější jsou ty věci, které nefungují ani poté, co do nich praštíš...

***

Bratr: (předčítá citáty z fóra parkouristů): Chceš-li býti gangsta boyem, nesmíš skákat jako s hnojem.
Já: (směju se ještě víc)
Bratr: Tohle je taky dobrý. Kdo nikdy v životě nic nepohnojil, nemůže doufat v dobrou úrodu...
Já: To si dám do záhlaví...

***

Já: (přihlížím, kterak bratr hledá na webu jedno blbé, ale vtipné video a nemůže ho najít): Hele, mně je vlastně jedno, co má pod tou maskou. Chci vědět, co má pod spodním prádlem.
Bratr: (sklepticky): Mjau.
Já: (souhlasně): Mjau.

Atakdále, a tak podobně. Apropó, taky se obáváte, že v noci ze soboty na neděli bude hůř? Mnohem hůř?
*pro jistotu vytahuje Mariino gris-gris*

A pak se přikrčil a políbil hrdlo láhve...

Thu, 29 Oct 2009 16:09:54 GMT

Ještě? Vy chcete ještě, Křečku a Medvěde? No dobrá, ale varujík - tohle vzniklo následkem extra silného, přes noc louhovaného Karkade, který jsem ráno dopila z termosky... Ten čaj je úžasný. A fakticky zlepšuje náladu. Teda - možná ji zlepšuje až moc.
Nemohla jsem spát. A dostávala nevysvětlitelné záchvaty smíchu...

                                                                      ***

Měla oči jako talířky. A na rtech ten neuvěřitelný úsměv. (Jistě, pokoušela se tvářit jako normální, absolutně normální mladá žena, ale stejně tak by se mohla pokoušet zadržet vodu z prolomené hráze.)
Pak řekla: "Teď už... se asi nedá pochybovat, že ne?"
"Ne," řekla Leila. I ona se usmívala. Ne, to není úplně přesné - ona vysloveně jiskřila potěšením. Byla zatraceně krásná.
"Teď už to vím určitě."
"Ano," řekla Leila. I tady se ve vzduchu tetelilo něco cizího. Hebkého a zachumlaného. Komického a sladkého zároveň. A ještě pořád je to obklopovalo. Ta nejstarší magie na světě...
"Jen by mě docela zajímalo, kdy se zas budu moct tvářit normálně. Doufám, že to do rána přejde."
Leila pozvedla obočí. Zhluboka se nadechla. A bylo to - hojivý, nespoutaný a nevychovaný smích konečně vytryskl ven a zbarvil záři pod stropem zadýchaného pokoje ještě víc do duhova.
Chechtaly se dlouho, hlasitě a hlavně způsobem, jakým se slušné dívky rozhodně nesmějí. Protože nejen létání, ale i smích je v mnoha ohledech dokonalé afrodiziakum...

                                                                             ***

Tůt...

Nenávidím, když se v telefonu ozývá tenhle zvuk.

Tůt...

Je to tak... pasivně agresivní!

Tůt...

Je mi jedno, že je třičtvrtě na jednu v noci.

Tůt...

Slušní lidé telefon ZVEDAJÍ!

Tůt...

Tak dělej, Hamiltonová.

Tůt...

Nebylo fér mi to položit. MNĚ se telefon nepokládá, jasný?

Tůt...

Zvedni to.

Tůt...

                                                            ***

"Džus PŘÍMO z krabice?" smála se Sora.
Leila, zabalená do jedné z přikrývek a ležérně opřená o okenní parapet, si decentním gestem otřela bradu a věnovala sladkému stvoření ve své posteli rozjívený úsměv.
"Jo. Otec by mě přetrhnul. Tedy, pokud by si toho vůbec všiml... ," dodala kriticky, ale vzápětí se zase usmála. Zvedla krabici. "Chceš taky?"
"Ne. Třesou se mi ruce, nabryndala bych ti do postele."
"Je ti zima - nemám přitopit?"
"Jak víš, že je mi... uch," střihla Sora rychlým pohledem dolů a rudá až ke kořínkům vlasů se přikryla až po uši. "Aha."
"Pojď sem, stydlíne," rozesmála se Leila a položila inkriminovanou krabici na parapet. "Zahřeju tě."

                                                               ***
Tůt...

Ta podlaha se divně houpe.

Tůt...

Co se to u všech sakrů stalo s rovnováhou?

Tůt...

A nebyla ta flaška pastisu před chvilkou plná?

Tůt...

Tak zvedne to někdo nebo ne!?

                                                                   ***
Schovat se pod baldachýnem jejích vlasů bylo samozřejmě příjemné. Když se jeden červená a VÍ, že dělá legrační obličeje, není trocha soukromí nikdy na škodu. Boj o zhasnutá světla prohrála Sořina ostýchavost na celé čáře, ale nevadilo jí to tak, jak by čekala. Ani zdaleka ne. Vlastně se styděla čím dál míň. A napadaly ji čím dál překvapivější věci. Bylo to báječné. Ale pak...
Pak Leila na okamžik ustrnula, zvedla hlavu a přestala se zabývat činností, která se Soře líbila čím dál víc.
"Poslyš," řekla, "nezvoní tu něco?"
"NE! Nezvoní. Já tedy vůbec nic neslyším."
"Pšššt... počkej chvilku? No jasně, můj mobil - musela jsem ho nechat v kapse..."
"Ne ---"
"Je pozdě, určitě je to něco důležitého."
"Jsi zlá. Jsi fakticky zlá."
"A budu ještě zlejší, jestli mě okamžitě nepustíš," zasmála se Leila. Spustila ruku z postele a neobratně zašátrala v hromádce oblečení. Telefon spočíval na samotném dně. A zvonil. Pořád. Otravně. A neústupně.
"Kdo to je?" zamručela Sora. "Co za nevychovance může volat v jednu v noci?"
V nohách postele se ozval neurčitý zvuk. A pak se rozcuchaná čupřina Leiliných zlatých vlasů najednou vynořila. Ruka, třímající telefon jako důkaz vraždy udělala neústupné gesto, ale zelené tlačítko kdovíproč nestiskla.
"Tomu," řekla Leila hlasem, jímž by se daly štípat žulové bloky, "nebudeš věřit..."


                                                                  Pokračování příště...

Něco o létání - (pro spiritofdream, jen tak z plezíru)

Mon, 26 Oct 2009 11:18:48 GMT

Varujík - tohle nebude pěkné. Ani přátelské. A ňuchací už vůbec ne. Tohle je krvelačné, brutální, nefér a zlé. Proč? Jednoduše proto, že jsem zákeřný lemur, který rád některým postavám provádí ošklivé věci. Zvlášť záporným postavám. A pohádkovým záporným postavám zejména. ~~Promiňte, ale on si o to vysloveně říkal...~~
Tak jo, povězme si něco létání. Povězme si něco o hormonech. A povězme si něco o tom, jak se to má s onou pestrobarevnou pohádkovostí doopravdy...
Této povídce by se měli vyhnout: chorobní optimisté a ortodoxní fanynky předlohy. Čtenáři černohumorní, otevření a zdravě cyničtí nechť kliknou a nechají si chutnat.:o)

                                                                    Něco o létání


Dobrá, něco bychom si měli ujasnit hned na začátku. NIKDY to nebyla pohádka. Pohádka není nic víc, než ten pitomý pestrobarevný povrch, ten třpyt, který nakonec ukazujete publiku. Zatřepetání konfet ve světle reflektorů a vítr, který vám drze hrábne do vlasů, když se odrazíte a s hranou ledabylostí předstíráte, že gravitace neexistuje. Docela by mě zajímalo, kolik návštěvníků, těch pitomců s dokořán otevřenou pusou tam dole si aspoň na vteřinu uvědomí, co se stane potom. Když přistanete. Když si svléknete trikot, vlezete do sprchy, pod proudem horké vody bolestně přivřete oči a řeknete KURVA. Ale ano… Vždycky to řeknete. Pokud ne přímo po představení, pak druhý den ráno, kdy se svaly, namáhané na nejvyšší míru, krásně rozleží. Na rovinu – miluju svoje povolání a nikdy jsem nechtěl dělat nic jiného, ale pokud se jednoho rána probudím a neucítím žádnou bolest, radši si změřím tep, protože bych se nutně musel domnívat, že jsem mrtvý…
Za schopnost létat se platí. A někdy sakra tvrdě. Okamžiků, kdy na tuhle skutečnost zapomenete, je málo, ale samozřejmě tu jsou. Někdy, když se vám podaří prohrnout všechen ten odporně blejskavej nános jejich Odhodlání a pitomoučkých Snů, (a ostrých loktů, když už jsme u toho), občas narazíte na něco, co vám připadá tak povědomé, až vás zamrazí.
Na někoho tak strašně, tak příšerně umanutého, až ve vás nevyhnutelně probudí vzpomínku na jednoho namyšleného pitomce, který si v obrovské starodávné tělocvičně jisté pařížské akademie rozedřel prsty do krve, jen aby si dokázal, že NENÍ padavka…
Víte, skoro bych se domníval, že tohle jednoduše pustím z hlavy. Koneckonců je léto. Mám (konečně!) pár dní volna a taky příležitost si odpočinout. Jsem doma. Daleko od publika a ještě dál od… ehm, kohokoliv. No dobře, krucinál, nefunguje to. Tuhle zatracenou vzpomínku mám před očima pořád. Nejradši bych tu káču pitomou zaškrtil. Nenávidím optimisty. A zcela upřímně – optimisti, kteří jsou nejen talentovaní, ale taky ještě strašně, strašlivě paličatí a odhodlaní – ti posilují mnou vraždychtivost dvojnásob.
Klid, klid. Je léto. Jsem v Provence. Venku jsou slyšet cikády, povlečení voní levandulí a Marie dole ve staré mámině kuchyni připravuje něco fantastickýho. Měl bych se cítit líp. Ve vzduchu je ale pořád něco cizorodého, znepokojivý záblesk kouzla, který sem – do normálního světa – nepatří. Pod stropem se tetelí divný svit. Když natáhnu ruku, dotknu se něčeho hebkého. Na polštáři leží medvěd. Tmavomodrý plyšový medvěd s naštvaným výrazem v obličeji. Sophiin medvěd, který dokonce i po takové době slabě voní vanilkou…
                                                                                  ***
Popravdě, netvářila se dvakrát inteligentně. Měla pusu dokořán. Pak řekla – zcela automaticky ve své mateřštině: „Nani?“
Leilin hlas na druhém konci drátu přímo přetékal trpělivostí. Trochu už Soru znala. „Mluv na mě anglicky, prosím.“
„Promiň. Cože?“
„Ach jo, tak ještě jednou. Chtěl tvoje soukromé telefonní číslo. Volal kvůli tomu až z Provence. Kalos ho zřejmě diplomaticky poslal do oněch míst, tak se obrátil na mě. Můžu mu ho dát?“
„A proč?“
„Proč se ptáš mě – JÁ to nevím!“
„Proč by ho chtěl? To mě chce seřvat ještě o dovolené?“
„Ehm, no,“ zasmála se Leila, „vlastně jsem z jistých nezávislých zdrojů slyšela, že jsi TY křičela na něj.“
„Hrozně mě naštval! Prohlásil, že jsi…. No to je jedno, zkrátka NEMĚL PRÁVO BÝT TAKHLE HROZNĚ PODLÝ!“
„Myslíš, že si primadony vidí do pusy?A omlouvat se taky neumí, to rozhodně ne… Poslyš, stýská se mi.“
„Mně taky. Hrozně moc.“
„Do Japonska odjíždíš až za týden?“
„Za jedenáct dní. Nemá smysl tam jezdit, dokud se naši nevrátí z Nary…“
„Vím, že jsi vyjímečně zůstala sama. Mám pár dní volna, co když tě pozvu na večeři?“
„Opravdu? To by bylo… NAPROSTO FANTASTICKÝ!“
„Varuju tě. Mohlo by se nám to zase…“
„Vymknout?“ špitla Sora hláskem tak hebkým, sladkým a pomilováníhodným, až se druhá strana musela na okamžik odmlčet a předstírat, že tu nikdy nebyla.
Upřímně řečeno – některé věci je snazší dělat, než o nich mluvit, a o téhle záležitosti to platilo dvojnásob.
„Dobrá,“ řekla potom.
„Dobrá,“ zašeptala akrobatka na druhé straně.
Někdy v té chvíli kouzlo okamžiku dospělo k vytouženému vrcholu a sluchátko Sořina telefonu se začalo tavit…
A proto, jen a jen proto zůstala JEHO žádost nakonec nevyslyšena.
Není fér tvrdit, že život není fér…

                                 Konec? Alternativní konec? A co takhle pokračování?
                                                            *pološílený lemur*

P.S.: Ta kurzíva nejde vypnout! *zpívá* Ta kurzíva nejde vypnout! *zpívá hlasitěji* Ta kurzíva nejde vypnout, ať dělám, co dělám! *začíná tančit*

Něco na zahřátí

Sun, 25 Oct 2009 15:21:24 GMT

Venku je hnusná zima. Podzim jak má být. Mlhavo, sajrajt a deprese... jako každý rok touto dobou. Nevím proč, ale pokaždé mám sto chutí nalít si grog, přikrojit kolečko pomeranče a přidat pár hřebíčků, uvelebit se v křesle a do uší si pustit něco, co mám neodvolatelně spojené se sluncem. S teplem. A s příbojem, to hlavně...
Dámy a pánové - UB40 a Robert Palmer.

Následky nepatřičného sentimentu 9.

Fri, 23 Oct 2009 10:34:04 GMT

Dobrá, už bych tu potrhlou "mysteriózní detektivku" taky měla dopsat, že? Já to zkusím... Kde jsme to skončili?
Pan Nepolapitelný konečně otevřel tuhle knihu a lecos mu začíná docházet...
Laura Joh za ním netrpělivě spěchá k bráně do zahrady Rikugien...
Joritomo byl z důvodů zcela jasných a pochopitelných z případu odvolán...
Komoří Janagisawa - uvězněný v podpalubí ošuntělé rybářské bárky - dělá, co může...
Zkrátka - démony minulosti neumlčíte. Jejich ošklivé zubaté stíny jsou všude kolem. A uhlazenou tváří současného Tokia už zase prosakuje tokugawské Edo.

9.

Když laura Joh Rowland vycházela ze stanice Komagome a mírným deštěm se pomalu vydala k nedaleké Someimon Gate, srdce jí bušilo jako zběsilé. Pan Nepolapitelný sice nebyl první postavou, s níž měla to potěšení se setkat - a také už navštívila jeho představení - ale stejně to bylo vzrušující. Ne, bylo to úžasné. Zážitek na pokraji snu a skutečnosti. Něco tak zvláštního, že by to byla bývala nedokázala popsat slovy.
V tomhle počasí stála uprostřed pěší zóny jen jedna jediná postavička, ale i kdyby tu korzoval obvyklý dav turistů, poznala by ho. Poznala by ho kdekoli.
Drobný, štíhlý chlapec v černém nátělníku s kapucí. Jemné, skoro dívčí rysy. Kniha pod paží. Zamyšlený úšklebek v koutku úst. Podvědomě přidala do kroku. Šičisaburó přestal studovat zachmuřený obzor a nesměle na ni zamával. Usmála se a zamávala taky. Když se vzdálenost mezi autorkou a jejím hrdinou zmenšila na necelé dva metry, věnovali si zcela automaticky zdvořilou japonskou úklonu. Teprve pak se Šičisaburó vykašlal na etiketu a zcela nejaponsky Lauru objal. Zamrkala. Jeho gesto bylo ale tak spontánní, tak dokonale odzbrojující, že pokládala za naprosto přirozené Šičisaburóa taky obejmout. Chvíli tak stáli, příliš vyvedení z míry, než aby něco - cokoli - řekli.
Ostýchavé ticho nakonec přerušil on. Pustil ji, kousl se do spodního rtu a pro jistotu se zamračil - skoro jako by se za ten nejaponský projev emocí zastyděl.
Prohlásil: "Přišla jste."
"Samozřejmě," zašeptala. "Tohle bych si nenechala ujít ani za milión let."
Zvedl knihu, jejíž obal se začínal lesknout deštěm. K jejímu překvapení to bylo vydání v angličtině, nikoli nejnovější Japonský výtisk.
"Aby bylo jasno," řekl důrazně, "Nebylo mi tenkrát osm. Bylo mi už dvanáct."
"Ne, že by v tom byl extra rozdíl," zasmečovala pohotově.
Mávl rukou, jakože tohle jí - coby ryze současné Američance - zřejmě nemá smysl vysvětlovat.
"Vy to nechápete. Ve feudálním Japonsku se tenhle vztah pokládal za něco úplně běžnýho. Kromě toho... Ctihodný komoří byl pro mě tenkrát něco jako bůh," ušklíbl se sebekriticky. "Tedy, ne že bych si ho nesmyslně neidealizoval, pitomec jsem na to byl dostatečnej, ale... chápete, viďte?"
Mlčela. Nějak nevěděla, co na to říct.
"Já vím, že chápete. Koneckonců jste to napsala," dotkl se poprvé ošemetného tématu. "Víte, já tu knihu přečetl teprve teď. Měl jsem ji doma, to ano, ale... "
"Vzpomínky koušou," konstatovala.
"Hai," přikývl. "A rády se vrací," dodal zachmuřeně. "Až vám povyprávím, co se děje, uvidíte, jak MOC rády. Koukněte, támhleta restaurace je otevřená. Pojďme se schovat."

***

Instinkt. Nebylo to nic jiného, než instinkt. Poplašný zvoneček, cinkající kdesi uvnitř skrznaskrz vědecké a analytické mysli. Něco, co v příručkách pro ohledávače místa činu nenajdete. Něco, s čím se dá pracovat, vynikající pomůcka, zcela nezbytná v jistých situacích - ale zároveň něco, s čím vás nadřízení pošlou do háje. Protože, uvažoval Sano, nemůžete prostě přijít a říct: VÍM, co se stalo, TUŠÍM, kde je pohřešovaný, ale neptejte se, JAK to vím.
Pitomý případ. Nejhorší za posledních pár let.
Sano, vděčný za prázdnotu jeho pronajatého bytu, vyběhl po schodech nahoru a vešel do ložnice. Byl moc rád, že Reiko zůstala s Hiratou a ostatními v laboratoři, protože tohle tušení by patrně nevysvětlil ani jí. Milosrdní bohové - vždyť to nedávalo smysl dokonce ani jemu...
Na okamžik se zastavil a zkoušel se vydýchat. A hlavně uklidnit, což bylo mnohem, mnohem těžší. Teprve pak sáhl do skříňky pod hromádku pečlivě složených košil. Nahmatal tvrdé desky. Obhájit si něco takového pro něj nebylo úplně jednoduché, byla to libůstka, kterou připisoval své Staré inkarnaci. Vyšetřovateli samotného šóguna. Sanovi z Genroku éry. Protože ten současný by tyhle sentimentální detektivní příběhy zaručeně nečetl...
Bundori.
Skutečnost, že ta bláznivá Američanka nazvala tuhle knihu právě takhle a notabene v ní - vyjma drobných nepřesností - téměř do detailu popisovala prastarý případ, na který si mlhavě Vzpomínal... už jen tahle skutečnost by ho přiměla zvážit míru své vlastní příčetnosti. A co teprve, když knihu poprvé otevřel a našel v ní vlastní jméno! Aoino jméno! Podrobnosti, o kterých mohl vědět jen on. A Aoi, pochopitelně. Jenže ta byla pryč. Mrtvá dlouhých, předlouhých třista let. Sano byl fascinován. Vyveden z míry. Vlastně tomu pořád ještě úplně nevěřil, ale tělem mu cloumalo vzrušení ze záhady, která před ním stojí. A taky chuť tu ženskou kontaktovat. Zjistit, kdo ve skutečnosti je. Jak tohle ví.
Momentálně ale hledal něco jiného. Útržky Vzpomínek, které mu pořád ještě unikaly. Poslední dílky téhle nehezké skládačky. Takže nazdory vší logice, dlouholetému studiu forenzních metod vyšetřování a především racionalitě jako takové, udělal Sano to, co většina čtenářů považuje za absolutní prasárnu.
Zaťal zuby a s paranoidním mrazením v břiše nalistoval konec detektivky.

                                                                            ***
V tu samou chvíli, v jisté malé, zakouřené policejní služebně, zazvonil telefon. Jeden z policistů, rozcuchaný mladík se znuděným výrazem v poďobaném obličeji ho zvedl. Chvíli poslouchal, přičemž si nezúčastněně čmáral cosi do poznámkového bloku na psacím stole před sebou. Pak telefon se stejně otráveným úšklebkem zase položil.
"Co to bylo?" chtěl vědět jeho kolega, sedící na opačné straně kanceláře.
"Ále," mávl policista rukou. "Hošina. Ten už zas musí bejt totálně na šrot, člověče... "
"Prej ho suspendovali."
"Přišel o odznak. Už bylo na čase - vždyť je to úplná troska. Představ si, volal ze starýho přístavu, že potřebuje posily..."
"Posily," uchechtl se policista. "Tak to teda určitě."

                                                                              ***
Vrah Bundori mlčel. Nebylo to příjemné mlčení, protože čekání na jakoukoli reakci toho děsivého monstra ve stínu bralo Komořímu i poslední zbytky sebeovládání, ale všechno lepší, než další záchvat bezhlavého vzteku. Historie se ráda opakuje a popravdě - tohle opakování se Komořímu nelíbilo ani za mák.
Krvácel. V celém těle mu pulzovala bolest ve všech škálách intenzity - od tupého bodání v čerstvých ranách, až po ostrou, drásavou bolest zlomených kostí. Neměl tušení, jak dlouho v páchnoucím, krví zbroceném podpalubí je, ale věděl, že od doby, kdy se probral z bezvědomí, muselo uplynout pár hodin. Bál se pohnout. Vydat hlásku. Tak prostě jen ležel a dýchal - mělce a povrchně, protože hlubší nadechnutí taky bolelo.
Muž ve stínu se najednou pohnul, čímž Komořího přiměl podvědomě zavřít oči a schoulit se na podlaze ještě víc.
"P-pamatuju si... jméno. Čúgo Gičin. Víš, kdo to je?"
Komoří otevřel oči.
"Ano," zašeptal. "Bývalý kapitán stráže. Na... na Edském hradě... ," bolestně se rozkašlal a zamžoural nahoru. Na mužovu tvář teď dopadal kalný paprsek denního světla, jeho oči horečně těkaly kolem a rty se bezhlesně pohybovaly. Od chvíle, kdy si doodpravdy Vzpomene, ho zjevně dělil jen nepatrný kousek. A potom to nejspíš celé skončí.
Ano, pomyslel si Komoří a na rozbitých rtech se mihl bolestný, velmi rezignovaný úsměv. Ano...

                                                                                    ***
Sano zhluboka dýchal. Jeho instinkt teď hulákal hlasitěji, než kdy dřív - překřičel všechny rozumné argumenty, nutil ho zapomenout všechno, co o detektivní práci kdy věděl. Proměnil nervy v jeho těle v jiskřící, vzrušením nabitá vlákna. Nutil ho běžet.
Nutil ho poslechnout.
Vzít meče, nasednout na koně a jet... Protože klíč k záhadě má na dosah ruky. Sano se usmál. Když se podíval z okna, neviděl moderní Tokio, všechnu tu zářící ocel a sklo. Zahlédl - i když jen periferním zrakem, pouhým koutkem oka - záblesk tokugawského Eda. Eda, které dobře znal.
Kůže samuraje, ukrytá pod kůží šéfa vyšetřovacího týmu, definitivně prosákla na povrch.
Přístav, řekl šógunův vyšetřovatel jeho ústy. Celé to skončilo v přístavu...

                                                                   Pokračování příště...

IDLM - Kapitola 114. - Neúplná mozaika

Thu, 22 Oct 2009 13:13:35 GMT

Mám nápad - vraťme se na Malfoy Manor... :o)
Nezbytné varování: Bude to divné. (Ale to je vždycky, tak co se namáhám.)
Díky za pozornost a nechte si chutnat.

114.

"Znáte to. Jeden si pořídí nevhodného mazlíčka a jednoho krásného dne zjistí, že přišel o klid, iluze a polovinu končetin..." - Iason Mink, Extraterrestrial Highway.

Šachovnicová chodba ještě nikdy nebyla tak studená. Spojencům se ale podle všeho moc líbila.
"Magický místo," podotkl Amadeo. Černobílá dlažba mu vracela jeho hlas prapodivným způsobem, ozvěna budila zdání mnohem většího prostoru.
"Někdy až moc," řekla Narcissa. Trochu se krčila a zimomřivě si objímala ramena, ale konečně začínala dostávat zdravější barvu. Draco se pořád ještě klepal, což bylo jedním z důvodů, proč John zcela podvědomě odmítal pustit jeho ruku ze své.
"Vzpomínám si," zašeptala Hráčka a vzhlédla ke stěně s portréty Luciových předků, "jak strašně jsem se tu prvních pár týdnů bála. Přiznávám, že ještě dnes nemám nejlepší pocit, když tu stojím."
"Popravdě," zasmál se John, "nedivím se, když vidím ten výběr... "
"Nejsem v pozici, abych právě tohle mohla kritizovat, Johne. Rodokmen Blacků taky oplýval množstvím.... řekněme originálních osobností," podotkla lehkým tónem. Teď už se usmívala a k Dracově úlevě to byl OPRAVDOVÝ úsměv - i když jemně podbarveným něčím, co nedokázal tak docela přesně specifikovat. To byla celá ona - chodící záhada. Upřímně - to, že si jistou, vcelku nenápadnou část hracího pole pořád ještě nechává pro sebe ho pěkně štvalo, na druhou stranu ale cítil, že není nejvhodnější doba na ni tlačit. Ještě zkrátka nepřišla ta správná chvíle a on s tím nic nenadělá. Něco ale přece jen udělat může. Může ji podpořit. Chovat se dospěle. Draco se usmál. Objal mámu kolem ramen. A přesně v tu chvíli Narcissa zamžourala stranou, zpopelavěla v obličeji a velice hlasitě zařvala.

***
Znělo to jako polnice. Alice si tiše prozpěvovala, tenhle tah ve hře vypadal sympaticky. Pak si ale všimla, že Králík neutíká. S naprostým klidem přihlížel, kterak se štěkot a světýlka loučí ve vzdáleném remízku přibližují. Dokonce se uvelebil v brázdě u cesty a přehodil nohu přes nohu. Něco tu nehrálo. Něco bylo hrozně špatně.
"Jsi normální?" zeptala se Alice nejistě, "víš přece, co znamená lovecká sezóna, ne?"
"No jasně," řekl Králík. Uždíbl jetelíček a začal ho klidně přežvykovat. Alice cítila, jak jí na pažích vyvstává husí kůže. Mr. BeeLee jí sice nebyl nijak zvlášť sympatický - ostatně, jak moc se vám mohl líbil někdo, kvůli komu jste se dobrých šestnáct let pořádně nevyspali - ale tomuhle masakru přihlížet nechtěla. Tohle nebylo fér. Zejména k Lewisovi ne. Nespouštěla oči z blížících se lovců a rychle se vyškrábala na nohy.
"Co je?" zeptal se Králík.
"Jak to myslíš, co je? Snad vyskočíš a utečeš, ne? Nebo chceš, aby tě ulovili?"
"Ále," mávl tlapkou, "nebudou střízliví. Maximálně mě poblejou jako vždycky. Ty toho o tomhle světě moc nevíš, co?"
Alice zafuněla. Už zase toho tvora začínala mít plné zuby.
"No, víš," ušklíbl se Králík, "nerad ti beru iluze, ale těmhle lovcům velí Srdcová Královna. A hádej, po kom půjdou?"
Vyskočil na nohy a zašátral v kapsičce vesty po hodinkách.
"Ach ach... ," povzdechl si, "tak málo času..."
A pelášil pryč, jako by měl v patách Smečku s Třetím hráčem v čele. Alice, které už se zase začínala třást kolena, řekla velmi tiše velmi neslušné slovo. A začala utíkat.

***

"Mami!" vydechl roztřeseně Draco. Pevně ji držel, zatímco mu hystericky vzlykala do ucha. Amadeo si připadal jako pitomec, protože tohle byla jeho vina.
"No tak, mami, to je dobrý... to bude v pořádku... pššš... neplač," hladil ji po zádech a přes její rameno vraždil Noční tvory pohledem. Pak se Narcissa nepatrně odtáhla. Utřela si nos způsobem, který by její vychovatelky donutil upadnout do mdlob.
"U Merlinových vousů... ," škytla a věnovala Amadeovi zahanbený úsměv. "Ta je tvoje, viď?"
Amadeo kývl a kousl se do spodního rtu.
"Omlouvám se, Cissy," řekl nešťastně a přistoupil blíž, aby hráčku taky objal. "Krom toho, že jsem tradiční Stokerovec, jsem taky vůl. Vůbec mě nenapadlo, že by ses jí mohla leknout. Promiň..."
"Ty promiň," věnovala mu uplakaný úsměv. "Mělo mě to napadnout - nakonec VÍM, kdo jsi. Ale rakev v šachovnicové chodbě právě teď... Zkrátka začínám být kapku paranoidní."
"Je v ní Alice," zkazil to John, ale než se Narcissa stačila vyděsit podruhé, začal horečně vysvětlovat:
"Ona usnula, jasný? Spí. V Prasinkách jsme ji nedokázali probudit, a tohle byl jediný způsob, jak..."
"Tak moment," podívala se na něj, "Nechceš mi říct, že jste absolvovali celou tu cestu do Londýna a potom do Wiltshiru s rakví místo zavazadel a nikdo se vás nepokusil zastavit..."
"Vlastně nám spíš šli z cesty," řekl Amadeo. "Tohle je ošklivá doba."
"Víte co?" povzdechlo si Svatojánské dítě, jehož tvář začínala získávat zmijozelsky nazelenalý odstín, "Pojďme si radši sednout ke krbu a vymyslet, co bude dál. Proč je tu sakra taková zima? A jedla jsi vůbec? To tu není jedinej pitomej domácí skřítek?"
"Na skřítky se vykašli," mávl rukou John. "Tohle zvládneme sami. Dáš si trochu čaje, zlato?"
"Ehm... to by bylo fajn," zašeptala Hráčka. Johnovo absolutní ignorování jakékoli protokolu bylo osvěžující. On na její postavení očividně kašlal a bylo moc příjemné vědět, že pro něj vždycky a napořád bude jednoduše Dracova máma. Hráčka. Ta, které je celý úctyhodný a zkostnatělý kouzelnický rod Malfoyů ve skutečnosti šumafuk. Netušila jak, ale John tohle zkrátka věděl. Tenhle Noční tvor, tulák se saxofonem, otisk hudební magie Starého New Orleans ji ve skutečnosti znal lépe, než kdokoli jiný. Viděl jí pod kůži stejně, jako svého času Sirius...
"Dobře," špitl Draco a políbil mámu na příšerně bledou tvář. "Zařídíme to."
"Ty," namířil John ukazovák na rozpačitého tradičního Stokerovce, "zapal oheň v krbu a šoupni k němu tu pitomou rakev, než Alice dostane zápal plic, jasný?"
"Vždyť už jdu..., "mroukl Amadeo.
A vtom se stalo něco, co přinutilo zařvat všechny čtyři najednou. Na černobílé dlaždice padl nevysoký, ale velmi rozzuřený stín. Na stěnách vzplály pochodně a ve vzduchu zaštípal silný zápach střelného prachu. Ve vteřině se ochladilo natolik, až se dvěma teplokrevným začal dech před ústy srážet do obláčků. Ozvalo se nehezké kovové cvaknutí.
A nejstudenější hlas na světě řekl:

"ANI... HNOUT."

***

Tygr najednou přesně věděl, co dělá, což bylo docela překvapivé, vzhledem k tomu, že jistá část jeho samotného pořád ještě zmírala žalem a ještě další část ho usilovně nabádala, aby se koukal urychleně vrátit k Narcisse. Celá záležitost získala jasné obrysy a ještě jasnější barvy. Ani nemohl uvěřit, jak moc je tenhle diplomatický krok ve Hře jednoduchý. Tygr se plížil. Vlastně se plížit nemusel - nikdo ho neviděl, ale určitě víte, co je to zvyk. Našel ji poměrně snadno. Kupé, ve kterém seděla, mělo zatažené záclonky. Tygrovi to bylo jedno, klidně se zavřenými dveřmi protáhl skrz. Nevšimli si ho.
Koleje dělaly tudum tudum. Bylo to uklidňující. Stejně uklidňující, jako ruka, která Klukovi s jizvou pomalu přejížděla po zádech. Pořád ještě brečel, ale jeho výraz naprostého zoufalství už skoro začínala nahrazovat rezignace. Pak zašeptal to, co lidé v podobné situaci obvykle říkají, ale autorky dětské literatury nenapíší:
"Je to v prdeli, Hermiono. Prostě a jednoduše v prdeli."
Knihomolka neřekla nic. Dál ho hladila a úplně ignorovala Tygra, který se pomaloučku potichoučku přisunul blíž. Položil jí velkou pruhovanou hlavu na koleno. A řekl jediné slovo, které tygři ovládají dokonale a o němž věděl, že ona, Knihomolka, ho zaručeně musí znát. Uhodli jste. Bylo to uajíííí.

Pokračování příště...